Tahle kapela má všechny předpoklady pro to, aby jí řada lidí nenáviděla. Skupina poskládaná z lidí z celého světa, členů kapel hrajících žánry, jež jsou od sebe vzdáleny asi jako subsaharská Afrika a Kordillery. A navíc, jejich tvorba je směsicí stylů, které v současnosti dost frčí. Jenže házení System Divide do pytle se štítkem „tendenční sračka“ tak jednoduché nebude.

K sestavě. Perverzní vokální hrdlořez a jediný pozůstalý z původních Aborted, Sven de Caluwé, to před třemi roky dal do kupy s jakousi gotickou divou Miri Milman. Do party se přidal neznámý Andrew Lenthe a ke kytaře se později uvelebil Michael Wilson (Abigail Williams). Vše by bylo ok, kdyby za bicí nesedl technik Mike Heller z ukrutných Malignancy. Co z tohoto mišmaše může vzejít?

Samozřejmě mišmaš. V případě System Divide to však nabralo extrémních proporcí a skupina předvádí, jak je možné do sebe zakonzervovat žánry stojící na opačných pólech - hrubozrný death metal z provařené školy Aborted a sladkobolnou gotiku s tunou symfonických cukrlátek. Do této bitky navzájem se odpuzujících součástek se přidává další parťák, který momentálně frčí – moderní metálek s mocným groovem, jak ho známe z desek Mnemic. Výsledek zní, jako kdyby Aborted vyhodili dva členy, přibrali klávesáka a začali hrát jako Within Temptation. Podivnost.

Ale ještě divnější je, že se do sebe zapojené „jiné světy“ o sebe netřískají a na nahrávce samotné je zřejmé, že vznikla s jasnou vizí. Walkerovský ryk do podladěných crossoverových tónů, bicí kanonáda tvořící pozadí pro plačtivé vokální ženské orgie. Dravé, hitové, často také předvídatelné a beze studu zacílené na mainstreamovější část publika. V tomto ohledu – rozšiřování území původně minoritního stylu – snaha System Divide připomíná Divine Heresy. Zároveň je však zřejmé, kam sahají hranice takto pojatého hudebního konceptu. Rovnováha složek musí být zachována a gotika versus death (respektive groove x melodie) musí být na miskách vah vyvážena rovnoměrně. Proto se skupina po celou dobu alba zuby nehty drží modelu brutální sloka následovaná ultramelodickým refrénem reprezentovaná vokálním soubojem ve stylu krásky a zvířete. Šablonovitost je tedy příčinou a zároveň důsledkem. Někdy je zmíněná kombinace natolik extrémní, že je až překvapivě akceptovatelná jako něco, co se rozumí samo sebou. Viz úvod Lethargy – crossoverový riff opentlený feminimní linkou následovaný podladěným ultrabrutálním nápadem á la staří Illdisposed, z něhož se z ničeho nic vyklube výjev na způsob Evanescence doprovázený kupou dětí okolo. Člověk musí kroutit hlavou. Na jedné straně stojí agresivní dynamika, která brání gotické a ostentativně košaté melodice spadnout do cukrkandlu až po krk. Proti této pozitivní tendenci nicméně stojí předvídatelné a léty prověřené kánony metalcoru (ovšem zpestřené samply a obohacujícími aranžemi) plus již uvedená šablonovitá struktura skladeb. Prve zmíněné plusy však nad zápory převažují.

Pro zakonzervované deathmetalisty to bude nezkousnutelné, pro fanoušky Evanescence pro změnu příliš tvrdé, rigorózní intelektuálové budou mít po poslechu jedné písně jasno – komerční shit. A ten zbytek nehledící na předsudky si možná uvědomí, jak lehce nahrávka zní, jak velké protikladné inspirace vedle sebe stojí, s jakým umem je poskládaná.

Autor těchto řádků si sám nevěřícně říká, proč tohle album ihned neletělo střemhlav do virtuálního datového odpadkového koše. Možná ho zaujala ta drzost, s níž členové kapely plivli do tváře fanouškům jejich domovských kapel a začali na zelené louce (tady si lze vzpomenout na technodeathera Hellera vyfoceného s trikem Manowar). Hlavní předností desky je její přímočarost; album nemá přehnané ambice, snaží se o přehledné písničky a čitelné hity. Mnohé pasáže už posluchači jistě slyšeli, tak už to chodí. Způsob provedení přesto zaslouží respekt.