O půl roku později vychází Hypnotize a nutno říct, že na rozdíl od Mezmerize je to už krok jinam, dalo by se říct tak trochu do neprobádaných končin. Je tu cítit návrat k přímočařejší linii první desky Systémů. Hypnotize ale trpí malou provázaností jednotlivých skladeb a působí spíš

jako sbírka demáčů (berte s rezervou) než jako regulérní deska - možná relace se Steal This Album!. Co už na první poslech zarazí, je vysoké procento vokální participace Darona, jenž div že nevytrhává mikrofon Serjovi. Vnímám to nejen jako snahu o propracovanější vokální linky, ale i jako regulérní pokus se odlišit od dřívější tvorby. Jenže to nestačí. Začátek Hypnotize je pregnantně ostrý, avšak nepříznačný pro zbytek alba. Především druhá věc Dreaming vyráží dech dusající klepárnou – takový nářez u SOAD nepamatuji. Zbytek se však nese v klidném duchu smutných písniček, kde se řvaní takřka nedočkáme. Zjitřenou atmosféru Mezmerize nahrazuje smířlivá rezignace, která je prostoupena celou „dvojkou“ a ta záměrná jednoduchost vskutku naplňuje rysy hypnotického stavu. Jakási podivná osudovost proplouvá celým dílem - upřímnost poselství skladeb se nedá upřít. Kde Mezmerize udivuje svou dramaturgickou ekvilibristikou, Hypnotize naopak jádra písní ohlodává až na dřen, kde zůstává nezředěná emoce. Konec desky patří opět Soldier Side, tak jako na počátku Mezmerize, tentokrát však v mnohem tvrdším a emociálně vypjatějším provedení. Nevšední zážitek.
Je paradoxní, že Hypnotize s touto výzbrojí neútočí s takovou silou jako

první díl. Nejspíš to ani nebyl záměr autorů; reakce budou různé, hlavně proto, že dílo disponuje primární nepřístupností. Rub mince však ukazuje přívětivější tvář: řekněte, kdo by chtěl Mezmerize part 2? Hypnotize může být vnímána jako přívěšek mozkový Mezmerize, samotný míšní mok nicméně obsahuje už jiný recepis. Potěšující zpráva pro „hledače“ je určitě ta, že SOAD nezamrzli u úspěšného rukopisu a jdou dál. Faktem ale zůstává, že pro samotné tvůrce bude cesta trnitá. ..::.. 8/10