Mezmerize je album, které letos prostě nemůže být opomenuto. Nikde. Ani

stránkám Marastu se této veleúspěšné, (nejen) Hollywood kritizující arménsko-americké sebrance nepodaří vyhnout. Na rovinu: očekávání byla obrovská. Od Toxicity uběhla dlouhá doba – 4 hudební roky jsou pomalu uherský rok pro běžné smrtelníky. Kam se jejich tvorba posune? Budou se držet jejich zavedeného písničkářství, které je činí nekopírovatelným zjevem? Nebo půjdou zas někam dál, někam svou cestou, již odhadnout je tvrdý oříšek i pro Nostradama.
Mezmerize odpovídá svým vlastním jazykem. Progres se sice zastavil, ale tak na půli cesty někam do hudebního neznáma. Od prvních tónů SOAD bezpečně poznáme, ale spíš než ohromeni, zůstáváme jen u udivených tváří a překvapujících úsměvů. Šok se prostě nekoná. Avšak to nijak neshazuje desku jako celek. Mezmerize je melodická, spíše s rockovým než metalovým zvukem a proklatě hitová. První věc je naladění se do duchu celého cd, příjemnou vybrnkávačku Soldier Side však následuje punkový riff z B.Y.O.B. a tento protiklad mezi dvěma nápady je určujícím hybným motivem pro tvůrčí kreace všech muzikantů. KONTRAST – klíčové slovo, na kterém stojí Mezmerize (samozřejmě i Toxicity, ale nyní ta snaha o pestrost je opravdu extrémní). B.Y.O.B. popsat už ani nemá cenu, každý to slyšel minimálně z rádia. Sloka je podepřená tvrdým metalovým spodkem hraným na trioly a následná změna snad VŠEHO (stylu, rytmu, atd.) nemá zkrátka obdoby. Popový refrén, jenž silně připomíná současnou produkci MTV, po několika posleších nedostanete z hlavy ani klystýrem! A takhle pokračují SOAD až do samotného konce desky. Konstitutivní

prvek jejich muziky – melodie – ještě víc nabral na razanci a nyní se dá opravdu hovořit o jakémsi popovém metalcoru. Tomu napomáhá zpěv kytaristy Darona, který přebral mnohé vokální linky a s Panem zpěvákem Serjem Tankianem vytvořil fantastické duo. Violent Pornography, Question!, Sad Statue – jejich ultravlezlé refrény z těchto písniček dělají hity (ale invenční!) s potenciálem sundat z tanečního trůnu Madonnu. Na závěr se možná až moc programově zvolní; předposlední Lost In Hollywood je emotivní elegií na současný filmový průmysl. Mezmerize je vskutku na jedné straně přístupné masám, jednodušší (i po textové stránce), avšak taky pozitivním krokem vpřed nejen pro výběr některých použitých netradičních nástrojů a postupů (harmonika, dívčí zpěv, klávesy, reagge, thrash), nýbrž hlavně stmelením tak odlišných žánrů. O nivelizaci muzických diferencí nemůže být řeči. ..::.. 9/10