Tak toto album je sodovka! Co tak ale napsat o desce, která vás zasáhla přímo na solar, posloucháte ji iks měsíců a přitom nejste schopni dát dohromady ani řádek, snad jen to, že je to prostě sodovka! :) Sodovka ale pořádná! Nevyšumělá a přitom té chuti, po které již nějakou dobu s vyprahlým hrdlem toužíte! Čirá, perlivá, osvěžující a nadýchaná! Sice přijímám, že někteří z vás by namítli, že Tandjent nenabízí nic extra, jen meshu metal, to ale není až tak úplně pravda.

Jes, meshu metal to je, ale takový, který vychází z těch původních základů samotných Meshu, tedy thrashe (Gasoline Finger, No Question, Paralyzed, I Remain), a z Meshuggah už si jen vyždíbnul repete systém sekacích riffovanic. V tomto případě to ale vůbec nemůže být vnímáno jako kopírování, jelikož Tandjent, ač ‘semtam‘ Švédy samozřejmě velmi připomenou (to snad už ale v tomto ranku ani jinak nejde), si to dělají ‘úplně‘ po svém, takže bych to bral jakožto zdravé inspirování se… to už byste pak z ‘copyring and hiring‘ mohli nařknout i Suffocation, že nejsou první kapelou, která slammuje, Necrophagist z toho, že čerpá z heavy metalu a klasické hudby, Opeth z ovlivnění 70tými léty a jakoukoli metalcorovou bandu z vykrádání Dillinger Escape Plan.

A teď v cukuletu desku prolítnu a pokusím se vypíchnout snad nejzásadnější momenty: Gasoline Finger – výborný otvírák, který vůbec nenaznačuje, že z toho vyleze takovej masakr, ale po nástupu ve 2:24 mi vlhnou spodky (zezadu!) a při nástupu sóla ve 3:15 (ano, opravdu ve 3:15 zemřeš!) a jeho zpomaleného podkladu už odcházím na první výměnu nejspodnější garderóby. Human Antidote – ukázkový příklad právě Meshu stylu z období okolo ‘95. Po sólu následují rytmické drum-rozhazovačky v motivu z první půle. No Question – jedna z těch thrashově šlapavých, kdy po dvou protočených slokách následuje bicí eskapáda a v 1:40 zvrat, jenž skladbu odpálí do sekaček, ve 2:35 sólo, vracíme se a poté opět rozhazujeme s brnkačkami na podkladu a šup na to další sólo. The Great Machine – kilový neuro začátek a na to neskutečná zabijačka, v které se později změní rytmus a opět celé dokola akorát s rozdílem, že v druhé repetici se ride mění za vyhrávané hajtky, následuje brnkačka s rytmickou kytarou, která má ubrán drive a nabaluje se nabaluje a pak vrcholí. Paralyzed – totální námrdovej thrash na začátku přejdivší v sekačku, kdy bicí přiznávají na druhou ke zpěvu a dokonale tak umocňují požitek. Áááá, přichází další skvostný sólo a aa aaa… a já už asi budu. I Remain – možná skladatelský vrchol a mega nápad v tappované zpomalené úvodní melodii, která je uprostřed a v závěru ještě využita jako podklad k riffování, však si vyčkejte na 2:18! Fear Itself - neuro start s breakama, následuje převrácená Chaospherická riffáž s kopákama, kdy se jemně vždy o jeden akcent přidává a vše graduje, najíždí sólo, jemuž v podkladu jemně hlučí zpěv a následuje úsek, kdy bicí hrají přes breaky a na to další sólo skoro v návaznosti a už jsme zase na začátku u těch přidávanejch a zas u kotlů s kataklyzmem na hlasu. A Demon's Best Disguise – úvodní riff mi připomíná houpající Deftones, nato sekačky zase s vyhrávanou hajtkou (no kurwa!) a zase ten Deftones riff, ale tentokrát jinak posunutej zní úplně jak riff nový. Poté se rytmicky seká i thrashuje a dochází ke zpomalení s přihrávanou hi-hat a přírazy na estou a sólujeme, neurózujeme a sólujeme. No One Will Hear Us – pyčo! Inštrumentálka! Soundtrack k Lynchově Zběsilosti v srdci. Dokonalá přehlídka toho, jak se dá pracovat s rytmem, tempem, dynamikou a převracet převracené, usekávat, zkracovat, variovat motiv… na mou duši, teď už dochází k samovolnému vylučování. The Path of True – žádnej nářez na konec, ale taková –v rámci Tandjent- klidnější věc, která se po sóle samozřejmě ale překlopí do klasický riffosmaženice… konec průvodcování.

Co mě ale u Tandjent dostává, nejsou nijak složité zvraty, ale naopak dokonale rytmicky zpracované přechody mezi jednotlivými riffy a úžasný cit Stevensona pro sóla a to, co má tah a kdy s tím hlavně vyrazit ven. Tandjent navíc nijak zbytečně nekomplikují a tvoří srozumitelné, podmanivé, nenucené, nekřečovité, ale v rytmice složité a motivově provázané písničky, kdy, pokud jste bubeníkem, si zákonitě tuto desku musíte prožít minimálně jednou tak intenzivně. Pro mě zkrátka Tandjent vedle Linear Sphere vysekali jeden z debutů poslední doby a jak jsem již uvedl, nejde o žádnou kopírku, ale triumfální dílo :), které nese všechny znaky moderně znějící brutální a progresivní mjuzik, jejíž představitel ví, kam a kdy sáhnout, aby desku řádně přidusil a následně pustil veškerou nahromaděnou energii z Papiňáku naplno ven a dosáhl tak kýženého cíle - zničení zbývajících buněk mozkových hlav metalových! :o)