Britský hudební pódia skrývaj spoustu zajímavejch hudebních spolků, který maj svojí pevnou, poměrně početnou fanouškovskou základnu, ale v klidu propolouvaj sítí na velký ryby. A pro Londýn tohle platí dvojnásob - v rámci osmi milionů čile se obměnujících obyvatel je snadný se přehlídnout. Proto už mě ani nepřekvapujou objevy mezi velkejma a malejma kapkama deště, v tom typicky britským středně hustým mrholení.

To je příklad i londýnskýho kvartetu Teeth of the Sea. Na kontě už mají tři dlouhohrající desky, popularita je a asi i roste, ale rozhodně má svý hranice. Ty jsou daný hlavně těžko uchopitelným žánrovým amalgámem a celkovou nechutí krotit se ve zkoumání novejch území. Základ někde tam dole je nejspíš psychedelickej rock, ale hned první přetočení Master dělá z výběru správný krabičky spíš teoretický cvičení. Rozmáchlý rockový postupy se tu totiž organicky prolínaj s elektronikou, ať už jde o rovný tepání, pečlivě rozfázovanej dub nebo ambientnější temnotu. Výsledkem jsou skladby, který z elektronickejch základů rostou do široký palety pompézních zakončení. Jednou se propracuješ k prog orgiím, podruhý k táhlejm post-rockovejm tónům a jindy ke trouchnivýmu doom metalovýmu riffu. Příjemný je, že stěží odhadneš, ke kterýmu konci se blížíš - Teeth of The Sea si uchovávaj určitou nevyzpytatelnost,  a to bez pomoci lacinejch převratů, spíš díky přirozený hravosti.

Při nedostatku žánrovejch podpěrek  je potřeba pro přiblížení desky zabrousit k její atmosféře. Nejde ani tak o to popsat, jestli je deska zlá nebo hodná,  agresivní nebo milá, či o jiný srovnávání nálad. Klíčovej je tu konflikt mezi mechanikou a přírodním živlem, na Master se totiž zapouštěj písty přímo do masa. Mechanika temně tepe a tvoří strukturovanou, odosobněnou část desky. Živel je daleko méně předvítelnej a soustředí se na pocitovou stránku věci - ať už jde o melancholicky zasněný trubky, exstatický klávesový výboje nebo čistou kytarovou zlobu. Prolínání živý tkáně s neživou formou se táhne celou deskou - jako když se břečťan plazí po ocelový konstrukci, na začátu jenom nesměle, ale postupně vzniká pevný objetí, až nakonec pod záplavou zeleně ani neodhadneš původní tvar a účel.

Black Strategy, sedmiminutovej zásek zhruba veprostřed alba, tenhle koncept hezky ilustruje. Začíná se dubovým tepáním, okolo kterýho se povalujou všelijaký ruchy a pazvuky. Postupně se z pozadí vynořujou stále ještě poměrně odosobněný, ale zvláštním způsobem napjatý syntetizátory. Napětí houstne, graduje,  už to vypadá, že se pomalu hudba zvrhne do nějakýho explodujícího momentu, ale kontrolní mechanismy podezřelý podněty zachycujou. Místo atmosférický gradace přichází na milimetr vyměřenej beat, policajt. Situaci ale neuklidňuje nadlouho, syntetizátory se nabalujou znova, přidává se melancholický brnkání kytary. Atmosféra houstne, beat se potápí a už nedokáže zadržet podvratný živly - exploze trubek naplno dává průchod emocím a zbytek skladby už se nese v duchu zasněný euforie.

Tenhle koncepční přístup dělá z Master desku, která nejspíš nebude sedět každýmu. Nadžánrový pojetí, který nasává ze spousty zdrojů bez příklonu k žádný jedný škatulce, je tvrdej oříšek. Teeth of the Sea ale zvládají zašmodrchanou směs vlivů rozplést a dát jí jasnou myšlenku - zejména díky citu pro strukturu jednotlivejch skladeb a vyvážení chladný promyšlenosti a bezprostřední intuice při jejich budování.