Nelze psát recenzi na Teethgrinder a nevzpomenout na Dr Doom. Tuhle nizozemskou sebranku, zvláště jejich pekelné (vele)dílo Everyone is Guilty (2012) řadím mezi to úplně nejlepší, co jsem v rámci grindcore měl kdy možnost slyšet. Nutno dodat, že zde nešlo o grindcore čistý, ale grindcore zašpiněný různými jinostylovými nánosy – nejpatrnější byl ten blackmetalový, ale byl tam i death metal, sludge, crust nebo chaotický, noiseový hardcore. Everyone is Guilty byla deska nejen agresivní, vzteklá, rychlá a brutální, ale i poměrně (na žánr) sofistikovaná (jakože opak lopaty), temně-atmosférická a především nápaditá a originální.

Nedá mi to a vzpomenu i na jejich destruktivní koncerty, ať už na OEF 08 nebo v útrobách strahovské 007 po boku Fuck the Facts a Antigama (to byl panečku koncert!). Seitanžel, se v loňském roce z mně neznámých příčin po 6ti letech fungování rozpadli. Veliká škoda!

Proč se Dr Doom vlastně tolik věnuji? Protože Teethgrinder jsou naprosto ušislyšně jejich pokračovateli a následníky, a to nejen díky tomu, že zde působí drdoomovský kytarista Mart Wijnholds. Pravda je taková, že - řečí čísel - Teethgrinder z dobrých 80% zní jako Dr Doom. Martův kytarový rukopis je jasně rozpoznatelný a od Everyone is Guilty se změnilo jen máloco. Když se podívám na ty odlišnosti, tak kromě poslední (a nejlepší!) skladby s názvem 187 se i přes pekelnický název desky mírně vytrácí vliv black metalu a sludge, naopak je tu více zastoupen hardcore. Teethgrinder sami přiznávají inspiraci v Nasum (což nepřekvapí), ale také u Converge, nebo i Cursed a His Hero Is Gone (potažmo Tragedy). Pokud jde o kapku toho black metalu, tak si myslím, že pan kytarista si občas rád poslechne Mayhem, nebo nemusím chodit tak daleko a ukážu na Dodecahedron, a nejen proto, že Everyone is Guilty navřískal exiviousák Michel Nienhuis. Ovšem, jak už jsem uvedl, černota je oproti Dr Doom trochu na ústupu a výrazněji se projeví jen ve zmiňované poslední skladbě. Všechny tyhle vlivy se jim daří skvěle kombinovat a propojovat, skladby jsou dynamické a bohaté na rytmické změny, záseky, řeže to, sype to, jede to, baví to…  jenže, Teethgrinder prostě (zatím) nejsou tak dobří a přesvědčiví jako byli Dr Doom. Zvláště bubeník Joris Nijenhuis, ale i vokalista/é Dr Doom byli prostě lepší jak technicky, tak i co se týče variability projevu a osobitosti stylu, a porovnáme-li je s osazenstvem Teethgrinder, „lopaťácky“ řečeno: bicmen Dr Doom byl přísnější sypač a zpěvák lépe békal. A i Mart jakoby své nejlepší kytarové nápady už „vystřílel“ ve své předchozí kapele.

Co se týče zvuku, oceňuji to, že si nevzali za svůj typický skandinávský zvuk á la Nasum/Rotten Sound. I v tomhle ohledu jsou celkem svoji. Škoda krapet podivného, umělejšího zvuku bicích, rád bych ho o něco přirozenější, i když, o žádnou plastovou, sterilní hrůzu se nejedná, dá se to. V sypačkách také trošku zaniká rytmičák a to nemám rád. Všechny tyhle výtky ale rozhodně neznamenají, že mě debutový sedmipalec (!) téhle mladé a velice nadějné čtveřice nebaví! Naopak, zvláště poslední skladba 187 je výborná, strhující věc a dává určitý příslib, že na připravovaném dlouhohrajícím albu mohou tihle nizozemští divoši ještě překvapit a já jim v jejich počínání rozhodně fandím!

K tanci a poslechu zde: http://teethgrindernl.bandcamp.com