Telepathy jsem objevil díky Echoes zine, jenž sleduji právě kvůli tomu, že se v jeho obsahu skrývá mnoho zajímavých alternativních jmen. Mě, jakožto člověka, který poslední dobou ujíždí na post-metalu různých podob, a dokonce na muzice ovlivněné sludge, zaujali ne tak dávno na scénu se navrátivší Telepathy. Většině zdejším lidem tento útvar pocházející z Anglie znám nebude, a to je také jeden z důvodů, proč jsem si jejich druhé album vybral k zrecenzování.

Jednak, Tempest je skvělý počin. I proto si mezi fanoušky alternativních hudebních vod a kapel, jakými jsou Cult of Luna (především z nich Telepathy vychází, ostatně jako většina podobně laděných band), Neurosis nebo z mladších Obscure Sphinx, zaslouží protlačit. Každý, kdo poslouchá zmíněné skupiny a žánr, ihned rozpozná, že v případě muziky Telepathy nejde o nic originálního, ale také rozpozná famózní hráčské dovednosti jednotlivých muzikantů a absolutní sebejistotu, s níž essexští hudebníci postupují. 

Telepathy Tempest otevírají intrem First Light, s nímž budete opravdu mít pocit prvních slunečních paprsků, jež vás budou hřát na tváři. Ale pozor, za nimi se schyluje ke studené bouři. Ta následně přichází se hřměním těžkotonážního valivého sludge/post-metalu instrumentálního ražení (až na uřvanou Echoes of Souls, ta vokál obsahuje).

Zvuk je masivní jako tmavá mračna, chladný jako studený vítr. Silné přívaly hutných sludge zvukových stěn vás budou dusit po celou stopáž. Písně jsou někdy na hranicích až doomových, ale vrcholy kompozic přicházejí s rázným zrychlením. V těchto momentech nemají Telepathy daleko k post-blackmetalovým smečkám, kdy bubny hrnou blast beaty a riffy uhánějí ve vyšších sólových polohách, v nichž drží daný melodický motiv po určitou dobu, než bicí poručí k utišení a vše se rázem ztrácí v melancholickém oceánu dozvuků. 

Baví mě kontrast hutných sludge bažin a vzletných melodických kytar. Jako byste na okamžik vyletěli z temných mračen a nadechli se čerstvého vzduchu před pádem zpět do temnot. Tyto motivy naleznete ve většině skladeb. Nejvíce mi vzrušení přináší předposlední Water Divides the Tide, kde se kapela na moment opravdu odváže. A opět přijde kontrast, neboť navazuje poslední Metanoia, velice melancholická záležitost, nejvíce uzavřená do sebe.

Telepathy si hrají s kontrasty jednotlivých poloh svých nástrojů, čímž dávají špetku naděje a světla do jinak pochmurné, těžkotonážní a opravdu melancholické hudby, která se bezútěšně valí vpřed jako chladná zvuková vlna tsunami. Tu a tam se misky vah přiklání k doomu, tam zase více ke sludge, aby se následně dostalo na klasický post-metal, někdy i rock, v němž ovšem dominují výrazné emotivní kytarové party. To vše je zabaleno do špičkové produkce se skvělými hráčskými výkony, které dle mého konkurují i větším zvířatům.

V dnešní době je těžké přijít s něčím novým, Telepathy to však ani nechtějí. Pouze hrají, co je baví a vzdávají tím hold kapelám, na nichž jistě i oni sami začínali. A to dělají sakra dobře, svědomitě a rozhodně nedělají post-metalovému žánru ostudu. Prostě dobrý tip.