Nedávno jsem se zde rozplýval nad EP Britů Tesseract a zmiňoval, že jejich plnohodnotná deska tu bude co nevidět. A protože železo se má kout, dokud je žhavé, rovnou se podíváme na plnohodnotný (dlouhohrající?) debut. Nevím, jak to máte vy, ale už asi musím přestat se sledováním postupně zveřejňovaných písní z připravovaných desek; stalo se mi nesčetněkrát, že třetinu desky znám dříve, než vyjde. Songy mám většinou naposlouchané víc a při poslechu celého alba pak vyčnívají nad ostatními. Plný nedočkavosti jsem postupoval stejně i v případě One, nicméně nebylo by to až tak na škodu, kdyby se ke mně vzápětí nedostala deska celá, ale popořadě.

Album se otevírá skladbou Lament a hned v úvodním „ambientním“ rozjezdu se zpěvák Dan hezky rozezpívává. Už minule jsem tvrdil, že vokál je pro opravdové milovníky jejich emotivních poloh (nebo velkoodběratele kapesníčků) a hned první skladbou potvrzuje mírný posun ve svém projevu. Víc jemnějších poloh, víc vyzpívávání a mňoukání á la Pablo. Druhá v pořadí (klipovka) potvrzuje nastolený trend z EP. Nové skladby mají opět vlažnější rozjezdy, důraz je tu kladen nejen na množství samplů, ale na spousty jemných (ambientně znějících) kytarových vyhrávek, kterých přibylo na úkor sekaných riffů.

A teď ten šok. One mělo přinést přinejmenším 40 minut nových skladeb, ale ne, kapela se zasekla a po dvou úvodních písních servíruje kompletní tracklist z loňského EP. Proč? Nedostatek nápadů? Prostě něco rychle vydat? V uších autora článku rozhodně zklamání a možná i hořká pachuť podvedení. EP za to hudebně nemůže, pořád si drží popisovaný standard, jenže pokud vám prvotina projela padesátkrát v přehrávači, působí zde jako velký klín a nedodává desce atmosféru soudržnosti. Skladby z něj si žijí vlastním životem, jsou plně koncepční a zapadají k sobě.

Když si pustím zbylých pět z One, něco mi tam chybí, a přitom to jsou skladby rozhodně kvalitní. Po bloku starších věcí to dokazuje Sunrise. Nejnasekanější a přitom nejrovnější skladba vůbec. Jednoduchá a fungující rytmika zpěvu skvěle zapadá do jednotlivých sekanic, aby se v zápětí vše zklidnilo a Dan ukázal jemnější polohy hlasu. Na této skladbě je krásně slyšet, jak TesseracT dokáží s motivy pracovat; jednotlivé přechody do jemnějších kytarových a vokálních poloh ze sekanic a nazpět, i to djent riffování je od nich prostě jiné, ale na „vině“ je výborně zvolený styl zvučení kytar, žádné hluboké přebasované spodky. Následující skladbu April jsem si oblíbil nejvíce, tento počin má všechny atributy kapely - jednoduché účelné sekání, skvěle pasující vokál, střídající polohy, které do sebe opět nenásilně zapadají. Znatelné je plné podbarvení samply celé skladby; nejúčinněji fungují v její druhé půlce, kdy se po jemné činelové orchestrádě naplno rozjedou spolu s jemnou kytarou (tato pasáž mi, nevím proč, evokuje znělku z Dr. House). Skladba má rozumných 5 minut a je v ní vše. (Ideální volba na další klip.) One končí na Facebooku zveřejněnou skladbou Eden, nejdelším počinem v historii kapely vůbec, který se drží architektury skladeb z EP; tudíž opět pozvolnější rozjezd, stopka, jemný vokálek, meditativní druhá kytara, samplový proklad a Danův procítěný zpěv. Konec skladby je už jen jemné outro a loučení.

TesseracT bude od ostatních odlišovat vždy v první řadě vokál, jenž bude jejich hlavním kladem i záporem; záleží na tom, jak ho daný posluchač přijme. TesseracT nicméně stále potvrzují to, co na EP započali a jdou svou cestou. Hudebně nemám skoro co vytknout, ale jak bylo již bylo řečeno, dramaturgie desky a přidané EP celkové hodnocení snižuje, přesto djentové emo boduje.