Recenzi na nový počin jsem měl rozpracovanou již delší dobu. Úvodní slovo patřilo zejména změně na postu zpěváka. Věštil jsem velkou ztrátu nad odchodem Dana Tompkinse, který na předchozích počinech své party odvedl bravurně. Jediné východisko pro mě bylo, aby Tesseract zůstali čistě instrumentálním tělesem, protože Dana jen tak někdo nepřekoná (nepřekonal). Než jsem stačil dopolemizovat, jak by to dopadlo, kapela ohlásila angažování a první, na co se vrhla, bylo přehrání jedné skladby z One. Zajímavý krok, protože kdy se fanouškovi naskytne poměrně jednoduché srovnání totožné skladby s jiným zpěvákem. Snažení vyústilo v natočení parádního klipu. Co se týče zpěvu, vyvstaly rozpačité dojmy, které vyústily v to, že jsem kapelu pustil ze svého dohledu.

Tesseract si s podobou svých desek nelámou hlavu. Běžné postupy chrlení nového a nového materiálu je evidentně pro kapelu nuda. Rádi si hrají, to bude asi to správné slovo. Perspective je malé EPíčko na rozloze 23 minut a papírově nese již známé skladby - v duchu Tesseract, nicméně opět trošku jinak.

Poslední dobou je stále atraktivnější hrát nejen instrumentálně, ale i akusticky, což v případě Britů, hudbě založené na precizním zvuku osmistrunných kytar, může být velká výzva a zároveň upletení pomyslného biče. Překopat skladby z hlediska kytar nebyl jediný problém, musel se zapracovat i nový pěvec Elliot.

Změna je znatelná hned v prvním okamžiku. Ten, kdo původní tvář Tesseract nezkousl kvůli zpěvu, ať asi raději Perspective ani nepouští. Coleman jde mnohem dál než jeho předchůdce, emo na druhou. Na EP jsou i pasáže, kdy čekám, že se mi Elliot rozbrečí na rameni. V jiných momentech pro změnu přemýšlím, co za ženu je u mikrofonu. Jedno je jisté, neumí řvát. Totiž pasáže, kde tak Dan činil, Elliot vyloženě vyzpívává. Oproti tomu přibyly party, kdy si s vokálem víc hraje, nechává ho plynout, přiměřeně ho natahuje a skladby tím činí ještě plnější a zpěvnější. Hodně mu v tom pomáhají ambientní samply, kterých je, logicky, díky úbytku elektrických kytar, víc. Jejich samotná změna na akustické proběhla na výbornou a nelze vytknout nic, naopak je to osvěžující změna oproti metalové „hutnosti“ (v případě Tesseract raději v uvozovkách) a zejména se samply to vše funguje na výbornou - vzájemně se tyto linky doplňují, nenuceně se překrývají a vytváří celkově uvolňující atmosféru.

Jedinou nevýhodou je vlastně to, že je to EP – materiálu je hrozně málo. Ale i tak ty tři předělané skladby, bezkonkurenční Eden, ukázaly novou polohu Tesseract, kterou se mohou klidně vydat, a nebude to pro ně problém. Navíc je nutno podotknout, abych neuváděl v omyl posluchače, předposlední Dream Brother je cover amerického zpěváka Jeffa Buckleyho a poslední Eden 2.0 je klipová verze.

Navíc, víc nám toho kapela s Elliotem již nenabídne. Budeme si muset poslechnout jedině iTunes bonusy čistě instrumentálních verzí skladeb tohoto EP a zvykat si a dále (o)čekávat, protože Tesseract jsou opět bez pěvce.