Minulé album nás v redakci zasáhlo jako tisíciletá voda a silně nám tu figurovalo ve všech možných žebříčcích. Tesseract za tu dobu poměrně vyrostli (třeba účast na Sonisphere) a dostavil se i komerční úspěch, čímž kolem nich vznikla i obchodní akce jako Jägermeister Ice Cold Gig. A hlavně, vrátil se opěvovaný Daniel. Je to plus?

Určitým způsobem bezesporu. Jako vokalista je fantastický a (i koncertně) až bezchybný, čehož si ale nevšimla jen hrstka lidí okolo, nýbrž i muzikantská veřejnost, takže Daniel v mezidobí participoval hned na několika projektech (výběrem Absent Hearts, Haji’s Kitchen, First Signs Of Frost), ale i sama kapela. Polaris totiž míří vysoko.

Minulý koncept, kdy na sebe skladby na Altered State docela navazovaly a tvořily silný, gradující celek, nahradila klasická deska o devíti krmích. Každý chod postavený na vlastních stavebních kamenech, jasné struktuře a mimořádně na Danielově zpěvu, který celý ansámbl strhává do silně hitových a místy až popových sfér. A ač ten chlapík zpívá jak pánbůh, dostávám se do bodu, kdy toho Tompkinsování je (na mě) už nějak moc. Neříkám, že na tom svůj podíl nemají i přímo Tesseract, kteří, ať vědomě či ne, mu hudbu přizpůsobili, i rytmicky zjednodušili a na jeho zpěvu desku až příliš postavili - místy opravdu hrají jen jednoduchý podklad, aby měl prostor a vynikl, např. Phoenix. Jenže Daniel při tom, jak vzletně táhlými tóny zpívá, sem jakoby po Skyharbor, Piano a White Moth Black Butterfly (další jeho účasti, k nimž ještě přibyla Zeta) na rozdíl od svého předchůdce, byť ten disponoval hlasem ne tak plným, již nevnáší nic obzvláštňujícího, nebo zkrátka ztratil (můj dojem?) punc jedinečnosti. Má svůj atmosférický trademark a bez debat celý žánr (djent a moderní progressive metal) svým projevem v minulosti (One, Concealing Fate) ovlivnil, ale až na rap v Hexes to v podstatě není žádný experimentátor, natož Mike Patton.

A jak už to s tímto žánrem hýbajícími spolky bývá, i na Polaris ubylo djentu (ten tu zastupuje snad jen Utopia a část Dystopia) a než že by se matematicky sekalo, spíše se groovuje a vůbec, nejen s ohledem na zpěv, deska často ani nezní metalově (třeba Tourniquet, ať jde o jakkoli nádhernou skladbu, bych se nezalekl ani na desce lecjaké alternativní či post-rockové kapely, v ní se nakreslené kytary sotva dočkáte), z velké časti až post-hardcorově (Survival, Cages). Jestli Angláni na stále gradujícím Altered State vsázeli na vytříbené posunování a skládání tónů k sobě, na Polaris Tesseract spíše sáhnou po rozvleklejší atmo-ploše nebo pro zopakování sloky či nosného refrénu.

Abych ale ubral na „kritice“, Tompkins ze sebe dokáže vymáčknout klidně až orientálně znělé tóny (Hexes, Utopia) a umí vymyslet tak silnou linku, že se jí už za život sotva zbavíte (Survival; není ústřední melodie až náhodou moc podobná Smalltown Boy od Bronski Beat?). Jeho hlas je příjemný, má čistý tón, netahá za uši, jen za srdéčko. Ale jinak má Polaris neuvěřitelný náboj a pozitivního ducha a za jedinečný bych označil zvuk. V mixu mě sice ruší trošku zvláštně nazvučený - v klidnějších a tišších pasážích je to markantní, tam je až vytažený - snare, ale co se strunného řemesla týče, tam smekám. V souběžném masivu „riffů“ se v něm sice horko těžko už oddělují kytary od basy, ale celkově má tak jedinečný charakter, že za to by Acle Kahney a jeho parta zasloužila metál; ne metal, protože ten se nám s Tesseract pomalu navrací do sportovních hal, k čemuž napomáhá ne Bůh, ale i samotné texty...

„I'll wait for you - Run wild and aspire - Thrive, burn young fire - When you say "fight back", our love won't tire - Unweathered and untethered light.

 I promise you and I will see it through - You lay dreaming - No time to sleep as I begin to weep - Life is fleeting - I tighten fast inside your tourniquet - Stop the bleeding - Your tenderness, your softened skin - All I needed.

Your love is my tourniquet - Learn to rise, contain the pressure - This was supposed to be no miracle - Bow down because I'm under pressure once again.

I promise you, I promise you - Take my strength - I honor you with everything - Take my strength - I promise you (and I) will see it through - (Am I dreaming?) - The endless light you shine on me - All I needed I´m promise you, take my soul.“
(Tourniquet)

I přes osobní výtky třetí album Tesseract nepokládám za zklamání. Jsou tu zachovány jejich typické postupy (byť už mě v souvislosti přes nos cvrnká jistá generičnost), téměř k dokonalosti je dotažen zvuk a bravurní je (i když někdy přeněžnělý a k pomilování) zpěv. Drobné slabiny krom již uvedeného ale shledávám v konstantnosti kvality materiálu, v němž mi vůbec nevadí žánrové ústřely mimo tvrdý zvuk, ale až na jednotlivé pasáže mi přebytečné přijdou Phoenix, Cages (ta je výjimečná primárně tím, že v ní Daniel jedinkrát za celé album zařve) a Seven Names. A to je u devíti skladeb sakra dost. Ale jinak ano, poslech následuje poslech, Tesseract jsou k polaskání a stále patří ke špičce, jen jim nakročenou cestou za chvíli bude MTV malé.