Tak jsme se konečně dočkali! Po mnoha peripetiích (sestava, zdravotní stav Chucka) a dlouhých devíti letech čekání se trešingové božstvo Testament konečně rozhoupalo a nasázelo, nebudu-li počítat úvodní track jako vál, desetiskladbový komplet, který je téměř dechberoucí. Ano, a dechberoucí říkám i přesto, že může být sporné, jak toto album vlastně správně hodnotit, protože co nabízí nového? Nic!? Je ale třeba si položit otázku: Chce někdo něco takového? V případě Testament, kteří se od svého počátku thrash metalu – nepočítám-li koketování s death metalem a jisté „experimentování“ v rámci desky Ritual (téměř každá zásadní kapela měla toto období; vzpomenu Renewal, Risk, Diabolus in Musica ad.) - drží jak čert kopyta, ale jak by ne, když oni sami jsou (ještě s pár dalšími jmény) přímo synonymem pro tento hudební výkvět, již rozhodně ne!

A je třeba si položit ještě další otázku: A proč ne? Odpověď je jednoduchá. Copak by dnes někdo jiný dokázal udělat takovéto album? Může někdo po dokonalosti chtít ještě něco preciznějšího (kvalitativně vzdálenějšího)? Však vzpomeňme, jak po Symbolic dopadlo Sound of Perseverance. A pokud i tak ano, jak to provést? Přepište učebnici chemie, přepište pravidla matematiky… a pak mi dejte vědět! Nene, Testament na novince sice nic nepřepisují, jen vydali novou sbírku s dalšími deseti příklady! Ale samozřejmě toto ne všechny zajímá, i když některým (třeba mně) by toto stačilo, a tak se maličko do novinky ponořme.

Nové album, jak jsem řekl, nepřináší nic nového, ale obsahuje tak silnej a poctivej matroš, až se chce brečet! Za bicí soupravou nám premiantně sedí Paul Bostaph (Slayer, Exodus, Forbidden ad.), kterému prostě muzika Testament sedla neuvěřitelně. Měl-li jsem (nejen já, že?) pocit, že ve Slayer musel hrát moc lombardovsky (však to ale je kapele vlastní) a v Exodus se zas až příliš držet bicích standardů, v Testament řádí jak zamlada, protože takto přirozeně jsem ho neslyšel hrát již pěkně dlouho. A to samé zbytek kapely. Myslím, že si kapela sama uvědomila, že žánrové hranice asi nezboří, a tak se jen nechala unést aktuálním feelingem v kapele a za nenásilného chodu vytvořila tento materiál. A materiál je to naprosto čirý a upřímný, obsahující jen extrakt tak poctivého riffování, až se ježí kůžička! Většina sice asi čekala našláplejší jízdu ve stylu The Gathering, ale Testament s navrátilcem Alexem Skolnickem, jenž opustil své jazzové trio, spíše vymetají střední tempa a rychlovek (třeba titulní holokaust The Formation of Damnation) je zde jen několik; logicky přitom ale jasné, ne? Já osobně tuto všeobjímající polohu, která tak nějak bruslí celým možným thrashovým (i testamentovským) spektrem a zastihuje Testament jako vyspělou hudební formaci, kteráž takto musí ukojit všechny metlíky, mám o něco radši. Posluchač tak po devíti letech má opět možnost si s ostřílenci projít veškerou plejádu nálad a klasických, ale i nečekaných rytmů a riffování (riff roku (!) z The Evil Has Landed), jenž je opravdu vypipláváno nejrůznějšími způsoby po celé délky skladeb. A jak jinak, nabízí i, snad již vyléčeného, hlas Billyho opět v perfektní formě. Ten, jak je u něj obvyklé, i ve své plicně-hrdelní a hluboké poloze neuvěřitelně zpívá a je na celé pěvecké scéně unikátem (i smrti se samozřejmě dočkáme) a Testament tak dává jasný poznávací punc. Jenže ten má i kapela sama bez Billyho. Její neotřelé smýšlení a Skolnickovo sólování je jasně poznatelné hned v prvních vteřinách; však Testament jako jedna z mála kapel si může v klídku dovolit klidně i ploužák, tito pánové mají totiž vkus a cit pro píseň.

Co vám budu říkat víc. Vzhledem k uvedeným slovům výše snad nemusíme polemizovat o tom, zda si Testament s novou deskou plné hodnocení zaslouží nebo jestli je to jen 8.5 nebo 9…, když jsem ho díky tomu svěžím větru v tvorbě uštědřil i novým Meshuggah. Testament na novince prostě zaznamenali hnedle několik věcí, které mi z hlavy nevytluče ani sebevětší buchar. Uvedl-li bych všechny, dal bych 10, ale dokážu z alba některé i vypíchnout, a tak nakonec bodík (i pro objektivitu) sundavám, ač věcmi More Than Meets the Eye, The Evil Has Landed, The Formation of Damnation, The Persecuted Won't Forget, Henchman Ride, Afterlife, Fear nebo Leave Me Forever musí každý (thrash)metalový fanda updatovat svůj top.

Kdepak, v tomto mám úplně jasno. Buďme rádi, že zde stále máme kapely jako Testament, které kdysi našly pramen živé vody a bez zbytečných ramen a keců stále původní pojetí žánru udržují při životě jen přizpůsobené dnešním produkčním trendům, protože dnešní kapely, které dělají thrash, ho většinou dopují současnými nejmodernějšími styly, díky kterým se pak již nedá mluvit o thrashi, ale spíš o moderním metalu a zas těm, které ho dělají stylem ‘real thrash the thrash’, z něj často vyjde nekopající a někdy až riffově nudná, vystydlá, napolkovaná muzika. A když tak zas zpětně poslouchám desky Testament,Vztyčenej prostředníček všem nalakovanejm nehtíkům, všem přebarvenejm a sestříhanejm patkám, všem, co sekaj hlava nehlava a počítaj, počítaj... METAL na vás, holomci!obzvláště zaměřím-li se na ty nové a porovnám je s ostatními žánrovými souputníky, ti působí oproti téhle formaci k damnaci jako usmrkanci a přemýšlím, proč vlastně termín ‘svatá trojice‘, čítající Slayer, Metallicu a Megadeth (pro někoho čtveřice včetně Anthrax; ti se ale od Sound… mantinelům thrashe vymanili), ještě nevymizel z povrchu zemského :-) Doufejme tedy, že po velmi slušném posledním albu Megadeth přijde i Metallica s něčím smrtelně magnetickým…

Řeknu to teď ještě jednou a jasně: Tahle deska ukazuje vztyčenej prostředníček celému metalcorovému dění i veškeré Meshu-mánii a říká: „My jsme zpět v plné parádě! Berte nebo nechte bejt! METAL na vás, holomci!!“