Rád bych si vymyslel nějakej záživnej příběh plnej osudovejch znamení o tom, jak jsem na tuhle kapelu ze San Diega narazil, ale došlo k tomu prachsprostě obyčejně a nezajímavě. Na The 25th Hour jsem narazil čistě náhodou při vymetání svejch oblíbenejch internetovejch koutků. Ne že by mě snad název kapely, alba nebo snad uvedená žánrová škatulka nějak praštila přes oči, jasně, math, tech, prog, ale toho se okolo válej kopy. Skepse chrání před zklamáním, takže očekávám zas nějakou trendy kopírku v lepším případě aspoň s pěkným zvukem, v horším smazanou po poslechnutí první písničky. Ale jednou za čas se povede ulovit něco zajímavějšího než jenom usmolenou hubenou mřenku. Tady začínám tušit už od promazlenýho začátku na brumlavou basu, hned vzápětí kytarovej nájezd a šup, spouští se poctivá tech-metálková záležitost, která mě nakonec donutila i k těm pár slovům.

Nejdřív bych rád objasnil to slovo tech. Zapomeň na nějaký moderní sekanice, zběsilý synkopování a svaly přebuzený steroidama. Tady se jede technický pojetí ze starší školy. Spíš ve středních tempech, bez příliš zbrklejch změn, poctivě nápady vystavět a ne mezi nima neurvale skákat ze strany na stranu, a nechat dost času na to, aby je posluchač mohl vychutnat. Tohle není žádná vodka na prolití krkem, spíš taková správně uleželá whisky, která se pomalu táhne po jazyku.

Tahle staroškolskost rozhodně potěší, ale sama by nahrávku neutáhla, spíš by z ní udělala nostalgickou vzpomínku na starý dobrý časy. Ale tady kluci říkaj ne, nekoná se žádný vzpomínání na divoký příhody z mládí v houpacím křesle a teploučkejch papučích, kdepak. I když kompoziční přístup není poplatnej dnešní trendům, bez ostychu se zde z novejch žánrů čerpá. Vedle techno-thrashe se najednou dočkáš těžkejch kil a masivních breakdownů, chvíli nato se lehce škádlí djentový postupy, který plynule přejdou na post-rockovou brnkačku a z ní se vrátěj k tech-metalový kostře. Tím se dostávám k druhý zásadní devize týhle desky, a tou je rozmanitost, která se ale zdaleka neomezuje jenom na střídání žánrů. Ačkoli se nahrávka nese převážně ve středním tempu, občas se zrychlí, občas zpomalí, tu se zhluční, tu zahustí, jindy naopak přijde na řadu provzdušněná brnkačka; od všeho trochu a s citem to smíchat dohromady. Krásně barevnej koktejl, kterej tě drží na špičkách, pořád je co sledovat, pořád se něco děje, přitom se ale nikdy nemíchá příliš chutí najednou, takže žaludek zůstává stabilní.

A co by to bylo za recenzi na prog metál, kdybych vám nepověděl, jak kluci uměj honit hmatníky. Nejlíp honí asi basák, pořád kudrlinka sem, kudrlinka tam, ale přitom k věci a bez zbytečnýho přibržďování. Kytara ovšem taky vůbec nenabízí špatný honění, míň lascivních pohybů než basa, ale dokonce i sóla občas vystřelí. Není to teda Malmsteenova kouzelně rychlá pravačka, hrozně málo arpeggia, ale zase je to aspoň o dost zábavnější. No a bicí, ačkoli většinou honěj jen střední tempa, tak jsou dost invenční na to, aby nezačaly nudit, ba naopak, jedna radost sledovat, jaký kouzla se daj i při středních tempech zvládnout.

Tahle deska na Marast patří, to mi bylo jasný od prvního poslechu. Chytrej tech metal ze starší školy aktualizovanej o současný hudební dění, navíc v pěkném zvukovém kabátku. To by se prostě přehlížet nemělo, protože takto zábavně už podobný věci dneska hraje jen málokdo. A když se to povede mladý, docela neznámý kapele hned na debutu, no, nezbejvá než si mnout ruce a čekat, co ze scény ze San Diega uslyšíme dál.