Od THE ALGORITHM jsem dříve slyšel jen singl Trojans, a to ještě pouze jednou nebo dvakrát. Byl jsem natolik o(c)hromen, že jsem se rozhodl počkat až na regulérní debut (který už v té době byl u Basick Records oznámen), a teprve pak se tomu pořádně podívat na zoubek. Starší dva demáče jsem neslyšel. Naděje do chlapce vkládané se nakonec do puntíku naplnily a placka Polymorphic Code řádně zamíchala pořadím mého žebříčku top 10 desek roku 2012.

Jen v krátkosti pro ty, co neví, THE ALGORITHM je sólový projekt Francouze Remi Callega, starajícího se o veškerý programming, DJ-ing (a dalších x ingů) a také o všechny kytarové patterny. Na novinku si tentokrát přizval ještě starého známého Mika Malyana, který usedl za živé bicí. To by bylo tak zhruba vše podstatné z teorie a odteď už půjde veškerá spisovnost a etika stranou a prostě to ze sebe vyblinkám, jak to cítím.

Sedim doma na gauči, pomalu dopijim už asi čtvrtou sklenku whiskey, nasazuju sluchátka a s lehkou nervozitou a napětím zároveň mačkám tlačítko "Play". Ticho před bouří a v čase 0:25 mi padá držka až na zem a marně se snažim aspoň trochu stíhat. Otvírák ještě jakž takž dám, ale už v druhym songu ztrácim veškerej morál a vůli se soustředit a definitivně se v tý změti rozlámanejch smyček ztrácim. První poslech je hodně krutej, nemilosrdnej, nic vám nedá zadarmo, vyždíme vás jak špinavej hadr na nádobí. Hudba dost věrohodně zhmotňuje grafiku na obalu digipacku. Polymorfní geometrická obluda, chaotická mozaika barev, nekonečnejch přímek tvořících roztodivný obrazce všech možnejch i nemožnejch tvarů, všude vládnou ostrý úhly, nikde žádná zaoblená hrana. Jakoby jste na bobech sjížděli černou sjezdovku v létě. Škrábe to, vrže to, bolí to, dře to…

Vezměte (ne)rytmiku Venetian Snares, naroubujte na ní stejně tak vyšinuté živé bicí, přihoďte kytarové neuro math ataky, nejmodernější parketovou rovinu všeho druhu a nechte tomu čistě instrumentální kabát (hlášky typu „tři, dva, jedna boj“ nebo „monster kill“ neberu jako plnohodnotný textový podklad). Celá deska je doslova prožraná skrz na skrz elektronikou a snad není místo, kde by na chvilku v nulách a jedničkách polevila. Tři elektro smyčky hozený přes sebe nejsou nic neobvyklého (jedna prakticky neustále jede nějakou zvonivou melodii a další dvě ji arytmicky rozsekávají na padrť). Na mysl se místy derou i takoví 65 Days of Static, akorát na koňských steroidech. Něco jako stabilní tempo je tady sprosté slovo, z down-tempo pasáží se přes vykroucený knob skáče během pikosekundy klidně až někam k 300 bpm a než to stačíte rozžvýkat, deska už je zase minimálně o tři motivy a hudební škatulky dál. Panáček bezohledně vystřihuje fragmenty většiny moderních žánrů, háže je ledabyle do jednoho kotle a míchá to mixérem s nukleárním pohonem. Je mu evidentně u zadku, že výsledek má hitový potenciál prakticky na bodě mrazu. Chce to prostě takhle a vy buď berte, nebo nechte být.

Jenže i přes všechno tohle utrpení vás Polymorphic Code zároveň konstantně dobijí novou energií na další poslech. Počítám, že tak zhruba po dvacátém pokusu už budete ty tvrdé úhly pomalu převádět na zaoblené linie a po dalších dvaceti to definitivně rozluštíte. A hle, dává to smysl. Nakonec už je to jako poslouchat popík v rádiu :-) Je mi ale jasný, že takhle daleko to dotáhne jen pár šťastlivců a zbytek to znechuceně smázne během prvních pár minut. Kdo má ale silný žaludek a přežije to zhruba do dvou třetin desky, najednou zjistí, že se něco děje. Prvních pět songů to do vás THE ALGORITHM nemilosrdně šije zleva doprava, ale v poslední třetině (hlavně post-metalem načichlá Warp Gate Exploit a finální househaluz Panic) jsou najednou slyšet i něco jako „user friendly“ (až mě mrazí, když to píšu) skladby. Nevídané.

Polymorphic Code by mohl do pekel poslat snad už jen zprasený zvuk, jenže i tady Remi zavírá všem pochybovačům hubu. Všechny pazvuky jsou krystalicky čisté, nástroje od sebe jednoduše rozpoznatelné, takže přesně slyšíte, co hrají live škopky a co je jen robotická smyčka. Kytara má takový chladný techno feeling, takže sem padne jako hrnec na prdel a přesně dokresluje odosobněnou atmosféru moderny 21. století. Docela by mě zajímala živá prezentace, protože když Remi kro(u)tí knoby a mačká pady, maká u toho jak fredka, takže zákonitě musí mít někoho najmutého kromě bicích i na kytaru. No živě to musí být jízda pekelná.

Hlavouni z Basick Records si zas můžou mnout ruce nad povedeným draftem. Do kasičky jim to sice moc chechtáků nenasype, ale kdo jiný se může pochlubit podobnou atrakcí v portfoliu? Polymorphic Code vřele doporučuji zapřísáhlým fanouškům klasického heavy metalu let osmdesátých, popřípadě všem s nervovou nebo srdeční poruchou. Bude to pro ně velice příjemná terapie.