The Algorithm dělá jeden pán z Francie (na tohle asi bylo těžký sehnat někoho dalšího), a jak je u Francouzů podivným zvykem, vytváří avantgardu, co zní fakt divně. Z mého pohledu se asi ani nejedná o úplně běžně koncipovanou desku a zpočátku na mě zapůsobila.. hmm.. dost rozporuplně, ale zapůsobila. Docela jsem

se některým postupům i zasmál a totéž zřejmě čeká i ty, kteří si to poslechnou. Akorát jsem si nebyl jistý, zda je smích ta správná reakce. Pár dnů mi to vrtalo v palici a dalším poslechům se nešlo neubránit. Hitové pasáže pochytíš víceméně asi na první poslech, ale jsou naházený na hromadě. Máš pocit, že je vytvořili různí lidé, kteří se neshodli ani na časoprostoru, natož na hudebním žánru, a nikdo si nedal práci s tříděním do přehledných celků. Navíc, vokály se na albu skoro nevyskytují, což ještě ztěžuje snahu určit, o jaký typ hudby se tady vlastně jedná. Snažit se o nalezení škatulky by byl pravděpodobně příliš bláhový nápad. Autor se zřejmě chce vymagořit a je mu jedno, kolik lidí zaujme. Výsledkem je produkt, který by se stal masově oblíbený jedině po zásahu mimozemšťanů.
Můj kamarád Vláďa se například nechal slyšet, že je to úplně „na hovno, protože

to nedává smysl“. Proti tomu jsem bohužel nenalezl pádný argument, ale aspoň jsem vymyslel přirovnání. Je to jak takové ty fraktálové obrázky, kdy se zpočátku zdá, že jde jenom o chaotickou změť, která nedává smysl, ale po čase v tom uvidíš (ne)zřetelný obrázek. Stejně se tak někde kolem desátého poslechu této desky začne něco měnit a roztříštěná mozaika bizarně nakombinovaných zvuků se začíná vyjasňovat a ukazuje se, že koncepce je spíše jen nezvyklá než nesmyslná.
Rozjezd je ale nenápadný. Co tě čeká, začínáš tušit teprve s nástupem druhého songu. Jenom si ještě nejsi dost jistý, abys tu myšlenku prohlásil za oficiální. U jedničky si říkáš „to je ale gay“. První song je fakt hrozně teplej a dost lidí se možná ani ke dvojce nedostane. Kdo se však dostane ke dvojce, řekne si "COŽE?“. Taková rozsekávačka? Kde se to tam vzalo? A po chvíli zase něco začne narušovat strukturu představy, kterou sis začal pracně budovat, až z ní bude jenom směšná troska. Mathcore rytmy a kytarové jízdy á la Psyopus jsou zastoupeny docela hojně, leč stejný kus si utrhávají i rovné tupa-tupa a duc-duc

rytmy, které většinou slouží jako podklad pro nějaký melodický nápad. To všechno můžeš často slyšet často během jednoho songu, nečekaně navazující na sebe, až jsi z toho jelen. Zvuk mi přijde zajímavý bicími, u nichž jsou zvýrazněné výšky a kopáky (kterým mimochodem dává pěkně na prdel), a mají zvuk, o kterém bych jinde řekl, že je hrozně špatný. Každopádně zde odpovídá povaze hudby, takže se mi nakonec asi líbí.
Je teda jisté, že velká spousta lidí toto nestráví, vyzvrací a označí za pejsko-kočičkárnu. A budou mít pravdu. Možná tomu chybí nějaké jasné pojítko, kterým by se celé album dalo vystihnout. Ale tím by se to možná akorát tak pokazilo. Hodnotit se dá různě, ale pro mě za 8. Doporučují čtyři blázni z pěti. Jo a neposlouchejte to v MHD. Mohli by se o vás začít zajímat divní lidé.