Sedmička je prý šťastné číslo. Sedma řadovka ostřílených matadorů z Ohia tak zákonitě nemohla dopadnout špatně a všichni musí být šťastni. Tak či onak, kapela samotná jinak než šťastna být nemůže. Duo Auerbach/Carney si totiž během své více než desetileté kariéry stačilo prožít řádně vlhký americký sen, kdy se z typické garážovky, ovlivněné klasickým delta blues, v průběhu let stala rocková ikona, okupující pódia největších festivalů a ověnčována „prestižními“ cenami typu Grammy. Holky je milují, kluci je milují, kritici je milují a MTV je má minimálně rádo. A kdyby vám tady snad něco smrdělo, pak vězte, že vítr je silný a sousedovic kopka hnoje není daleko. Black Keys jsou totiž jedna z mála kapel, které si své místo na výsluní užívají naprosto zaslouženě.

Nová deska svým názvem (ze španělštiny „cesta“, „silnice“) poeticky poukazuje na skutečnou cestu, jakou během své existence prošli. Od prvních syrově bluesrockových alb, oplývajících až punkovou uvolněností, přes tu rock´n´rollovější, tu intimnější polohy, aby nakonec, ovlivněni dobou a trendy, nalezli oázu v přece jen barvitějších a komplexněji zaranžovaných skladbách, prvně představených na povedeném albu Brothers. Na albu, které pro kapelu znamenalo skutečně zásadní průlom. Logicky se tak dalo očekávat, že novinkový počin bude cestičkou, prošlapanou svým předchůdcem, kráčet i nadále, což se – nebudu nikoho napínat - nakonec potvrdilo jen z části. Hlavní změnu oproti starším nahrávkám, totiž rozšíření nástrojového i hlasového repertoáru o klávesy, basu, resp. sborově zpívané vokály, si s sebou chlapci přinesli i sem, což zřejmě nikoho nepřekvapí, stejně jako se málokdo bude podivovat nad pytlem plným klišoidních motivů jak v textech, tak i v samotných hudebních partech. Jenomže vytýkat zrovna Black Keys přílišné klišé, to je jako plivat na Arnieho herecký výkon v Terminátorovi. The Black Keys prostě jsou, byli a vždycky budou klišé. Stokrát hrané riffy, stokrát slyšené fráze, ale v konečném důsledku pokaždé skončíte stejně – srdce skákající do rytmu, refrén na rtech. A přesně takové je i El Camino.

Litujete, že jste nemohli vyrůstat v 70-tých a 80-tých, na stěně mít plakát Chucka Berryho a nadšeně prožívat rozkvět kapel jako Led Zeppellin? Už nemusíte. Zásadní rozdíl oproti minulému, moderněji pojatému počinu, totiž tkví v takřka dokonalém uchopení klasického materiálu a jeho opětovného naservírování posluchači ve verzi deluxe. Groovy rytmy nesoucí se celým albem, přímočaré bicí s tepující basou po boku, funky kytarové riffy a posluchačům The Black Keys důvěrně známý vokál, o jehož kvalitách se netřeba zmiňovat. Dan Auerbach se pro tohle narodil. Tisknu PLAY a vidím rok 1980, USA, tělocvičnu místní střední a sraz absolventů po letech. Lihový odér se mísí s vůní parfémů slečen ve volánkových sukních a se rty namalovanými na rudo. Party v plném proudu, veškeré osazenstvo se svíjí na parketu. Hraje totiž El Camino. Tohle album je perfektní vintage exemplář. Je to přesně ten typ nahrávky, díky které se budete mlátit do hlavy nad vlastní neznalostí klasické (nejen) rockové historie, protože právě odkazů do dob dávno minulých je zde požehnaně. Balada Little Black Submarines budiž jedním příkladem za všechny.

Minimálně v jedné věci nahrávky The Black Keys vždy vynikaly – kvalitativní úroveň jednotlivých skladeb se s postupující hrací dobou nikdy nijak výrazně neměnila, což je i případ novinkového alba. Nenajdete zde jasný singl ani vyloženou vatu, rozverná retro atmosféra se táhne skrz povrch celé jeho plochy a zároveň někde pod ní cítíte nefalšovanou svěžest a živelnost. Vzhledem k tomu, v jakém postavení se kapela dnes na mainstreamové scéně nachází, nebude El Camino určitě ušetřeno pochybovačných keců o vypočítaném kalkulu. Ať to je doopravdy jakkoliv, jedno je jisté – i přes nepopíratelnou přístupnost jde z celého alba zkrátka cítit upřímnost a skutečné srdíčko. Chemie mezi dvěma hlavními protagonisty stále funguje na výbornou a to je fakt, na němž peníze nic nezmění. A až i ona chemie vymizí, nezbude než doufat, že se The Black Keys ve své roli dojné krávy nenechají vycucnout až do podoby malé scvrklé maliny. Ale to už je zase jiná pohádka…