Vyšlo to už sice před časem, ale byla by škoda nechat The Body a jejich All the Waters of the Earth Turn to Blood zapadnout apokalyptickým množstvím sněhu (viz 5-20cmna horách). The Body, to jsou Chip King a Lee Bufort, dvojice z přebalu desky – tedy ti dva maniaci v kurosawovských hábitech a cibulí na hlavě. Tenhle detail, to je nejméně upadlá věc na celé nahrávce.
Pro fandy věcí jako Fistula, Gnaw, Khanate, Eyehategod nebo starších Earth příjemná nutnost. Sedm agresivních a solidně provokujících fláků, vlastně šest – když odečtu první, docela nudný otvírák. Nějakou snahu o dojímavý celek nečekejte, většinou jde o předem očekávanou směs vybuzených riffů, vazeb, nevěrohodně znějících bicí s občasným doprovodem jekotu/kvikotu. Interpretovat to dále lze jako – bordel, hluk, rachot, odporný chaos, případně doplnit tyto o vhodná adjektiva jako – jen stěží uvěřitelný, křesťanský, nehostinný. Mimo to všechno boží dopuštění se autoři zbytek poslouchatelného materiálu rozhodli zamaskovat pod nános samplů či jiných zvukových omylů. Tak třeba trojka Empty Hearth, asi jinak krásná lidová píseň, zní přesně tak, jak si představuji zvuk ulice po prodělané lobotomii. Celé album se nese v podobných chvályhodných charakteristikách, sic občas méně, ale jinde zas více přesvědčivě. Reálně vzato - dojem z povedeného zmetku kazí hlavně několik zbytečně komponovaných atmosférických vložek především v podobě mluvených a zpívaných podkladů. Škoda, člověk se dostane trochu z tempa a je po srandě. V dlouhodobém výhledu tak All the Waters of the Earth Turn to Blood má nějaké mínusové (the) body, protože docela rychle omrzí. Jestli se ovšem k albu po pauze vrátíte, umí být stále překvapivé a drtivé jako dříve, to je naopak asi největší deviza nahrávky, včetně možného užití coby strašáka na dotěrné penzisty („To je ale hrozný hluk. To se ti vážně líbí?“ - Znáte to, ne?… Ale nakonec jsem to byl já, kdo se odstěhoval, to je taky pěkně na prd).
Stejně tak může být kapela zajímavá naživo, dovedu si představit ty hordy orgasmicky exaltovaných jedinců pod pódiem, ovšem je otázka, jestli tohle není tak trochu problém v globální rovině. Jak je v poslední době zvykem, a to především v postmoderním umění (ani hovno netuším, co to vlastně je), je The Body tak trochu nickou těžících z moderních fenomenů jako Myspace, Last.fm a podobně, shrňme si je jako „Fenomén Internet“. Nemůžou se vymanit z participace vydavatelských společností, protože by je žádný (aspoň trochu) soudný vydavatel nikdy nepodepsal, jedinou útěchou a možností jak umělecky eskalovat, je tak víceméně privátní minilabel vlastněný zřejmě buď ´kapelou´ osobně, případně jejich přítelem/osobou blízkou. Pro posouzení kvality nahrávky tu, kurva, chybí arbitr v podobě tradičního vydavatelství, či umělců jako Janda a spol. Posloucháním tohodle hnusu z kupky sena vytáhlého jenom potvrzujete obavu erudované kulturní společnosti, že současný model hudebního průmyslu je totálně v troskách. Tisíce let to funguje a teď tohle.