Londýnské vydavatelství Ninja Tune má dobrý čich na kvalitní interprety. Ať již to je elektronika (Amon Tobin), nu jazz (Yppah, Jaga Jazzist) nebo prostě chillout, jejich ruka je vedena správnými úmysly. The Cinematic Orchestra v roce 1999 příjemně překvapili svým debutem Motion, jenž v sobě dokázal smísit jazzovou minulost s elektronickou současností s takovou grácií a přirozeností, že oba stylové břehy vytvořily pomyslné spojité nádoby. Podkladem budiž davisovské fusion (svorníkem budiž reprezentativní živák Live-Evil nebo jeho legendární Kind of Blue) zahrané na přelomu tisíciletí s obeznámeností acid jazzu podobnému St. Germain. Nepodbízivý mix, nutno doplnit. Lídr kapely Jason Swinscoe uplatnil svou zálibu ve filmových soundtracích, a i když se mi věčné srovnávání s filmovou hudbou jeví jako nepatřičné, Motion si opravdu lze představit jako hudební

složku amerických noir snímků z poválečných let. Následující Everyday přišla ještě s chytlavější tváří. Hostující soulová zpěvačka Fontella Bass, raper Roots Manuva, oba přinášejí do „zatuchlého“ odéru doby minulé čerstvý vítr a písně trvající i přes deset minut rázem směřují k větší písničkovosti.
Utekla dost dlouhá doba a vychází Ma Fleur. První tóny To Build a Home.....co to? Jsou to opravdu The Cinematic Orchestra? První poslechy budou pro nepřipravené posluchače zajisté šokem. Co se tedy změnilo? Tak zaprvé, kapela upouští od jazzového orchestrálního feelingu a působí výrazně komornějším dojmem. Zadruhé: Ma Fleur je písničková deska, dlouhé opusy rozvíjející hudební témata zde nenajdete. A nakonec to hlavní – na prozatím poslední řadovce hrají významnou roli zúčastnění zpěváci. První To Build a Home připomene srdcervoucí litanické písničkářství Anthony And The Johnsons (nelze nevzpomenout na jeho píseň Hope There's Someone). Následující Familiar Ground jakoby se snažila dostát svému jménu – tato píseň by se klidně mohla ocitnout na předchozí Everyday. Přece jen však je uzavřenější, intimnější, očištěná od bigbandové aranže. Ze všech skladeb číší melancholie, jež však nebodá do srdečního svalu, nezbyde z vás

uzlíček nervů, jen lehce poškádlí; celkový pocit z alba bych přirovnal ke smířlivému pohlazení. Kapelu lze nařknout z povrchnosti (poněkud přesládlé melodie, zprofanované téma domova jako místa bezpečí (To Build a Home, That Home), na druhou stranu kapela v čistě instrumentálních kusech ztrácí dech a písně se zpěvem jsou paradoxně nejsilnější.
Ma Fleur tedy toho moc nového nepřináší. The Cinematic Orchestra nicméně nikdy neproklamovali bůhvíjakou progresivitu, oprášili jazz starého střihu, přidali několik osvěžujících prvků, hráčskou preciznost a kvalitní výsledek je na světě. Jako večerní odpočinek po náročném dni si nelze představit vhodnější volbu.