V roce 2007 založení Amíci The Contortionist jsou v podstatě klasickým příkladem dnešního obřího trendu, kdy se z mladých a neklidných deathcoreových kapel postupem času (a s mohutným odsunem deathcoru z výslunní popularity) jakoby mávnutím kouzelného proutku stávají odrostlí progresivci, chtějící si přihřát polívčičku na současné módní vlně zájmu o moderní pojetí progresivního žánru, který před pár roky v mainstreamu opětovně odstartovali Textures, Animals As Leaders a Periphery (učinivše z kdysi kalkulačkového diktátu pro pár fajnšmekrů Meshuggah po letech v ústraní znovu relevantní tvorbu).

V případě recenzované kapely by však tento rychlý odsudek byl přeci jen příliš přísný, jelikož již debutové album Exoplanet kromě klasických breakdownů, lopat a dalších neodmyslitelných atributů rovně-kšiltovkových metaláků přineslo i občasné výjezdy daleko za mantinely - v rámci tvorby kapely většinově vyznávaného žánru. Já osobně prvotinu Exoplanet vždy řadil k tomu lepšímu z metalové moderny, ovšem aby mne album přesvědčilo o výjimečnosti kapely, na to byla hudební náplň až příliš zatěžkána jakousi roztěkaností a skladatelskou nevyzrálostí (ne že by se to u debutu, na kterém se ve většině případů teprve ladí forma, nedalo čekat).

Na druhé straně, právě tehdy kapela zažívala asi největší posluchačský boom a zájem, jenž s dalším počinem Intrinsic, který ji od deathcoru posunul ještě blíže k současnému progresivu, spíše přecházel na jinak orientované, dospělejší publikum, vyznávající ony intelektuálně laděné hvězdokupou prolétávající post-metalové kytarové koráby, které zde na MM máme zvláště v posledních letech (inu, stárneme) tak v oblibě. Intrinsic však především obsahoval vál, který jsem si znovu pustil a opětovně zamiloval těsně před příchodem letošní novinky - a sice Causality, jenž bez uzardění řadím mezi naprostou klasiku žánru moderního progresivu a rád na něj čas od času při různých příležitostech poukazuji.

Když jsem pak před pár měsíci slyšel první vypuštěnou skladbu z chystaného počinu, nazvaného jednoduše Language (na kterém pánové spolupracovali společně s producentem Jamie Kingem, producent Between the Burried and Me), spadla mi čelist. The Contortionist nejenže nikterak neuhnuli z progresivního směru, zcela jasně vytyčeného na předchozí desce, ale naopak ještě více „vyměkli“ (inu, stárnou), harsh řevy a občasné growly nahradily v současné době trendy „Cynic gay zpívánky“, ovšem hudebně, hudebně se jednalo o podobné zlepšení, jaké jsme zažili nedávno u krajanů Fallujah a skladba působila neuvěřitelně svěže, byl znát technický posun, zkrátka, byl jsem relativně nadšen.

K poslechu alba jsem tedy přistupoval s pocitem, že The Contortionist tentokrát snad opět uhodí hřebíček na hlavičku a pro odrostlejší (či snad usedlejší) posluchače bude Language zajímavým hudebním výletem po naší galaxii a dál. A tklivé, takřka anathemovské, mohutně klavírem a synthy podporované intro The Source, které by klidně mohlo hrát v závěru nějakého inteligentnějšího scífka (napadá mne třebas Moon) rozhodně slibovalo mnohé.

Navíc, první regulérní skladba, výše zmíněná naprostá pecka Language I: Intuition, splňuje všechna kritéria moderní progresivní kompozice, vybrnkávající čisté kytary, houpavá, ve stylu výtečných Exivious technicky zahraná basa, nepřítomně odzpívávané vokály tvrdě na sobě pracujícího historicky třetího (vlastně čtvrtého) pěvce Mikea Lessarda (Last Chance To Reason), v podkladu podporované totálně vyklidněnými bicími Joeyho Bacy. I po desítkách poslechů této skladby jednoduše nenacházím žádných výhrad a má zvědavost ohledně kvality zbytku nahrávky tak byla ještě znásobena.

Language II: Conspire je pak jakýmsi remakem předcházející kompozice, mající jednak posluchače utvrdit v tom, že stále ještě poslouchá metal, a dále upozornit, že Language je opět koncepčním albem, tedy jedna skladba si dává za cíl plynule navazovat na druhou, na což poukazují jednotlivé pasáže, pro obě skladby totožné. Conspire však, jakoby poprvé ukazovala slabinu The Contortionist, jejich roztěkanost. Čisté popové nápěvy či brutálními vokály podpořené zkreslené kytary? Posluchač si může vybrat, ovšem, že by skladba držela pohromadě, to se říci příliš nedá. Přesto je však nápad s napříč jednotlivými skladbami transcendentními melodiemi skvělý (stopáž 2:42 a dál), a já osobně smekám kapele za odvahu experimentovat, což se ostatně stalo jejich základním atributem.

S přicházejícími vesmírnými klávesami v rámci intra skladby Integration je však vše zapomenuto a The Contortionist se pouštějí na tenký led najazzlé produkce, houpavých kytar, cynicovských nápěvů a polyrytmických, místy pak disharmonických hudebních struktur. Hodně mne baví zhruba půlka skladby, kdy otěže naplno převezme výborně zvučená basa (byť bych se jí ještě klidně nebál v mixu vytáhnout o poznání více) a výborný bridge, ústící do jakéhosi kraťoučkého mementa progresivního death metalu. Poté se ovšem kapela znovu trochu ztratí v touze experimentovat, a byť jsou mladí Američané odérem Exivious místy opravdu řádně načichlí, muzikantská zkušenost hovoří v konečném výsledku zcela ve prospěch profesorských Nizozemců.

Thrive nikterak nepovoluje, přináší disharmonické syňtáčky, kytarové výjezdy, nepravidelné rytmy, ovšem místy i výborné vokální melodie a jednotlivé momenty stojící za pozornost. Tak na mne koneckonců Language jako celek skutečně působí. Poztráceno v touze experimentovat, nabízí vynikající jednotlivé momenty, které posluchači vykouzlí úsměv na tváři, ovšem stejnou porci skladatelských přešlapů, při nichž se The Contortionist sami sebe snaží zařadit mezi světovou instrumentální špičku (kterou do jisté míry skutečně jsou), ovšem skladatelsky jim skladby až příliš často nedrží pohromadě, sklouzávají do ne vždy právě dokonale padnoucích nu-jazzových výlevů, které jsou navíc pro metalové posluchače (byť tvrdého progresivu) přeci jen poměrně velkým soustem. Na druhou stranu mne nahrávka baví, jelikož jsem po místy ještě docela zlobivém Intrinsic čekal spíše nenáročný oddech a dostalo se mi pravého opaku - neustále jsem po těch několik desítek poslechů stříhal ušima, jestli mi náhodou neuniká něco zajímavého - a takové desky mám rád.

Jen kdyby The Contortionist kromě očividné muzikantské zručnosti a nadvládě předvedli i skladatelský švih. Ten se po nemastné, neslané Primordial Sound a vskutku komplexní a těžko uchopitelné, ovšem rozhodně slušně zvládnuté Arise v plné míře nachází hlavně a především v závěrečném tracku The Parable. Ten se, společně s Intuition, bez debat pere o pozici nejsilnější skladby alba, opět výborně zahraná basa brumlá v podkladu, zatímco Mike z rukávu zvláště v druhé polovině kompozice vytahuje jedny z nejlepších vokálních melodií. O kytarách se pak nemá cenu bavit již vůbec, The Parable ukazuje to nejlepší z repertoáru mladé formace, jednoduše jsem opět naprosto spokojen. Jen škoda, že to nemohu říci o celé nahrávce.

Na jedné straně výborné muzikantské výkony, koncepční, byť dnes již nikterak originální nápad (téma vesmíru a krajin lidské duše už tu přeci jen párkrát bylo) a takřka geniální (či přinejmenším velice dobré) jednotlivé hudební motivy, na straně druhé ovšem pohromadě nedržící celek, toulající se bůhvíkde, přičemž rovněž poměry jednotlivých zkreslených, brutálnějších a akustických pasáží a prolínajících se přechodů často působí poněkud šité horkou jehlou.

I tak ovšem The Contortionist ukázali, že technicky jsou na vynikající úrovni a rozhodně si Language z naší strany nezaslouží odsudek. Je totiž experimentem - experimentem jak hudebním, tak myšlenkovým. A já jsem rád, že mne kapela přizvala ke spoluúčasti. Jen si příště ještě musíme trošku vyjasnit jednotlivé korelace, aby měl výsledek našeho snažení alespoň nějakou vypovídající hodnotu. Takhle jde o troufalou směs geniálních myšlenek a očividných výzkumnických přehmatů. A z toho se, kluci emeričtí, univerzitní Áčko prostě vykouzlit nedá.