V září 2015 se diskografie nashvillské party The Dead Weather rozrostla o další songy, konkrétně o album s názvem Dodge and Burn. Dvanáct skladeb desky stylově navazuje na dvě předchozí alba Sea of Cowards (2010) a debutní Horehound (2009), ačkoliv je materiál s prvními poslechy trochu méně přístupnější a produkčně trošku hubenější než jeho předchůdci. Věrnost The Dead Weather jejich „děravé“ muzice a specifickému zkreslenému zvuku s notnou mírou dalších efektů stejně jako personální propojení je stále hází do přízně s dalšími spolky kolem alternative/blues/garage rocku jako jsou například The Kills nebo Queens Of The Stone Age.

Tvůrčí plodnost Jacka Whitea se již dávno neomezuje na The White Stripes, jejichž hitovku Seven Nation Army s vlezlou basovou linkou si vybaví snad každý (youtube hlásí přes 80 milionů zhlédnutí), nebo na kapelu The Raconteurs, jejichž ostrovní obdobu nacházím ve skotských Franz Ferdinand. Tenhle chlápek, bubeník, kytarista, zpěvák a producent v jedné osobě, spoluautor vůbec prvního duetu Another Way to Die k bondovce Quantum of Solace, vydal i dvě sólové desky, takže se chce věřit, že nápadů je celá fůra.

Nedá mi to však nezbavit se pocitu, že The Dead Weather rádi citují sami sebe a „osvědčené groovy“ na deskách proznívají jako podprahová reklama v nízkorozpočtovém filmu z Klubu náročného diváka. Je to však něco, co jim posluchač bez rozmyslu odpouští v dychtivém očekávání dalšího akordu a rytmu. Muziku přitom neskládá White samotný, ale všichni členové kapely, především kytarista, klávesák a „muž za pultem“ Dean Fertita (QOSTA) a texty plynou z pera zpěvačky Alison Mosshart (The Kills). Dead Weather mají v této sestavě svůj styl, drží si konkrétní rozpoznatelnou tvář a tvůrčí celistvost, což je vedle kvalitní muziky klíčové. Najít sám sebe a definovat se, myslím, stojí vždy jakoukoliv kapelu úsilí neméně velké jako tvorba samotná.

Prvotní dojem produkční hubenosti oproti minulým deskám se však na Dodge and Burn lehce vytrácí s množstvím poslechových návratů. Jednotlivé skladby působí čistěji než na předchozích albech, což ocení především ti, co v muzice hledají konkrétní písničky. A to třeba ne nutně co do písňové formy, ale alespoň jakéhosi celistvého dojmu. Frázování zpěvu mazaně doplňuje palivo stroje, který díky tomu šlape kupředu a nezastavuje se nikde v polích balastních melodií a skladeb do počtu. Některé z nich navozují pocit neexistujících coverů a nezastřených inspirací. Tento dojem na mě opakovaně dělá píseň Three Dollar Hat, která jakoby zčásti patřila Cypress Hill a textově vyšla z amerických lidovek jako např. Hendrixovka Hey Joe.

Jako sněhová tyč ze závěje alba na mě hned zkraje prvních poslechů vyblikla na desce sedmá Open Up, která byla zároveň nasazena jako první singl alba už v lednu 2014 (s podtitulem That's Enough) a na trhu se objevila v podobě jak digitální, tak i jako limitovaná edice sedmipalcového vinylu.

Dalším majákem desky se pro mě stala finální Impossible Winner, snad možná kvůli nástrojovému provedení, kdy prostě skáču do pasti lákavého spojení piana, smyčců a velice jednoduché a funkční melodie vokálu. Zároveň je mi jasné, že skladba nemůže být na albu nikde jinde než v závěru jako skoro až sentimentální estrogenovo-progesteronové rozloučení jediné autorky skladby Alison Mosshart s touto deskou, která závěrečnou melodičností zavdává příslib pozitivní budoucnosti a snad v brzkém sledu vzniknuvšího dalšího alba.