The End, kanadská kapela čerpající z odkazů chaotiků DEP, dále výrazně ovlivněná kultovní smrtící avantgardou Gorguts a překvapivě také atmosférou Neurosis. Co platilo na Within Dividia si můžete pohodlně přeškrtat, nové album přichází s radikální změnou hudebního směřování, éra temných, těžko uchopitelných abstraktních hudebních vzorců je pryč a kapela ukazuje nové, o poznání hladší, přívětivější půlky. Nevídaný, originální, zarážející krok? Těžko, podobný postup si už dříve vyzkoušelo pár zvučných a mnoho nezvučných jmen, za všechny stačí jmenovat Miss Machine od Dillingerů a Blueprints od Extol (svojí minulou tvář za sebou The End narozdíl od DEP nechali za sebou takřka dokonale, a tak mi kupodivu přerod The End připomíná víc právě druhé zmíněné, dokonce jsou Extol cítit i z některých riffů, čehož bych se asi před prvním poslechem Elementary nikdy nenadál).

Zapomeňte na rozsekané "anipostostýsitonezapamatuju" songy bez pevné struktury, ke slovu se dostává do mainstreamu brousící metalová moderna se vším, co k ní patří. Chytlavé, zároveň s přehledem technicky vyhrané kytary chytře pracující s jednotlivými motivy, přidat pár kostek cukru, žádná přehnaná složitost, naopak se často sází na hitově vypointované refrény. Samozřejmě se nezapomnělo na variabilní vokál (tady je na místě pochvala, zpěvák na sobě oproti minulé desce zapracoval neuvěřitelným způsobem), přes nasrané growly až po uši laskající med, na Elementary v dokonalém provedení, ale na druhou stranu, která kapela dneska tohohle triku nevyužívá. Sympatická je i snaha o pestrost, hlavně prokládání klidnějšími post-hardcore-emo vlivy (vynikající The Moth and I, a pak i závěrečná, vyklidněná, žel zbytečně zdlouhavá And Always... ). Otázkou zůstává, zda to stačí, zda se v novém kabátě zase probojují na výsluní. Z mého pohledu jednoznačně stačí, The End prokazují svůj kompoziční talent, vyhranost z let minulých a složili chytré album plné zajímavých momentů, které si vzhledem ke svojí lehké stravitelnosti zřejmě najde i více posluchačů než alba předchozí. Ale, ale, pořád mi něco... ještě něco dodat ...co to? ...aha, minulost.

Jako každá radikální změna směřování, ani Elementary mezi fanoušky starších The End nevzbudí bezmezný obdiv. Spíše kvanta rozporuplných emocí, sporů, v nejhorších případech snad i litování ztracených peněz a proklínání boha nebo nějakého jiného objektu víry, stejně jako tomu koneckonců bylo i s už dříve zmíněnými Extol. Nejsem výjimkou, mám z novoty také podivně smíchané pocity, převládá pocit mírného zklamání. Těší mě, že se The End nenechávají omezit nějakými mantinely a vyvíjejí se dál, ovšem... Within Dividia má jedno nesmazatelné plus, a tím zároveň narážím na Achillovu patu novinky, totiž narozdíl od předešlé nahrávky se Elementary bohužel po čase oposlouchá a ztratí na kráse, což je dost krutá daň za evoluci. Ale i tak, po chvíli přemýšlení, zvedám palec nahoru.