Přiznám se, že tuto recenzi už přepisuji asi potřetí a mám takový dojem, že ani napotřetí se mě nepodaří popsat slovy to, co tato kapela nacpala do půlhodinového masakru označeného jako Within Dividia. Neznám v českém jazyce slovní ekvivalenty vhodné k popisu něčeho tak energického, atmosférického, temného, násilného a v neposlední řadě zvukově téměř dokonalého matroše, kterým již podruhé tito Kanaďani útočí na mou šišku :o) Tuto recenzi bych tedy určil spíš lidem, kteří s touto bandičkou přicházejí do styku poprvé - kdo již THE END má naposlouchané nebo patří do úzkého spektra lidi, kteří byli 28.11. v klánovickém Black Psu a měli možnost shlédnout naprosto strhující vystoupení (když nebudu počítat sebe - zdravím všech zbylých 30 platících), tak může klidně shlédnout jen závěrečné hodnocení a nemusí číst tuto neobjektivní recenzi :o) Neobjektivní v tom smyslu, že už před koncertem mě album totálně posadilo na prcku a po shlédnutí koncertu už neumím psát nic jiného než superlativa. Abych se konečně dostal k tomu, co tady vychvaluji.
Pro přiblížení hudby The End bych si vypůjčil pár škatulek a jednu kapelu :o), abych mohl alespoň nastínit to, co tato originální kanadská pětka produkuje. Vezmeme až blackově temnou atmosféru (většina čarodějů a zmalovaných černokněžníků by i bez warpaintu zbledla závistí nad hustou atmosférou, kterou má toto CD) a teď přimícháme velkou dávku čehosi, co bych přiblížil asi tak, jako kdyby The Dillinger Escape Plan začali hrát emo core, přidejme ještě pár vyloženě atmosféricko-akustických věciček, netradiční hudební postupy a jako výsledek vyleze něco, co částečně nastiňuje náplň všech 8 skladeb. Mám dojem, že pánové trošku ubrali z techničnosti debutového Transfer Trachea Reverberations from Point: False Omniscent (ne - přiznám se, že název jsem opsal - ne a ne si to zapamatovat :o)), ovšem tady je nutno dodat, že nezačali hrát žádný primitivní rock’n’roll – možná ubylo vyhrávek a i zvuk debutu byl čistší, ale nevidím to u novinky jako nedostatek. Zvuková stránka novinky se mě zdá super a skladby mají větší spád než v případě debutu - pořád se ovšem jedná na prvních pár poslechů o solidní chaos, který až po důkladném ušním zpracování dovolí dostat se do desky a vychutnávat plnými doušky krásu skladeb, oceňovat techniku a dovednosti jednotlivých členů, vychytávat různé vyhrávky… jednoduše uchcávat z desky, která místo rychlého oposlouchání přináší každým poslechem něco navíc a činí ji ještě hezčí a hezčí a hezčí… až se do ní nakonec zamilujete (to zni trošku úchylně, ale je to tak).
Přes geniální otvírák Theese Walls, výplachovou Fetesque, atmosférickou The Sense of Reverence, následující The Scent of Elegance, Organelle, klipovku Dear Martyr, gradující Orthodox Unparalleled a poslední Of Fist and Flame mě vážně napadá v konečném hodnocení jen jedno číslo (10), přičtu-li další 10ku za skutečně neuvěřitelný koncert + 10ku za provedeni digipacku, tak vychází u mě číslo 30:o) Škoda, že marast má stupnici jen do deseti – takže u mě je to za rovných 10 :o)

8 / 33:31