Jedenáct rán – 11náctkrát zásah do černého. Revolver značky The Fall Of Troy střílí od boku s přehledem a přesností, aniž by jedinkrát minul cíl (požitek z hudby). Druhé full-lenght album Doppelganger trojky z „dalekého“ kontinentu plného „svobody“ přináší neutuchající hravost, nekonečnou pestrost a v neposlední řadě i muzikantskou zručnost.
S novinkou TFOT jsem neměl žádný problém (jako někteří, že pane N. – prej(t)

málo rozkošné hravosti – ale kuš, i luk, i pole), dalo by se říci, že TFOT staví na těchto bodech: komplikovanější (ale ne překomplikovaná) struktura skladeb, rytmická proměnlivost, tři základní druhy zpěvu (čistý - lze objevit nádech barvy Mars Volta, křičivý – HC standart, a teatrálně vypjatě křičivý – na mysl mi uhodilo přirovnání s křiklouny ze Sikth), schopnost vytvořit melodii, odpovídající experience pro překvapení a kombinování všeho předchozího. Takovou malou záhadou je (teda spíš není, jen to vypovídá o kvalitách), jak dokázala trojice natočit tak plné album za použití jen tří nástrojů plus nějakého toho zvuku z křemíkového přístroje plného malinkatých tranzistorů.
Kytarista Thomas Erak šílí jak o život, krkolomné prstoklady střídají energické vypalovačky, snad jako kdyby byli dva, a že ještě zpívá … uf, je to magor. Na pozadí instrumentální vyzrálosti se předvádí pěvecká jistota, vzájemně se překrývají veškeré produkty hlasivek (zpěv, křik, obojí dohromady). U mikrofonu se střídají oba dva strunní profesoři, leč těžko říci, který vládne, kterému zpěvu, nechci být advokát Thomase Eraka, leč mám tušení, že převážně tuto činnost provozuje on. TFOT proplouvají napříč žánry, tu rockově laškují, jindy je provází HC burácivost, onehdy noisově zasviští, tu a tam přihodí řádné heavy sólo, poskromnu i odlehčí, umí i pěkně nasraně zařvat nebo podbarvit píseň

naléhavou „sirénou“. Doppelganger se kupředu řítí v pěkně svižném rytmu, bicí i basa nezaostávají za zručností kytary, avšak ruku na levou půlku mé 33% gay (nebo jakéhokoliv jiného MJC panáčka – Bizzi jen 43 % gay, LooMis 33 % gay…) zadnice, stejně mě nejvíc baví kytara. Na úvod desky jsou přichystány uvolněnější věci, které jsou zpěvnější, ne až tak šílené, víc rockovější. Postupem ke konci se stávají skladby říznější, víc rozpustilé, víc perdel nakopávající, víc hašteřivé.
Z džungle internetu si lze stáhnout ukázku F.C.P.R.E.M.I.X, žel mi přijde, že neukazuje plné kvality The Fall Of Troy, ale k přiblížení je doufám postačující. Lze konstatovat, že Doppelganger je sakra zajímavým posluchačským klenotem, progresivní ve smyslu neuchopitelné zábavy, nikoliv nudného bezcílného předvádění.

PS: Milý čtenáři, zkus opakovat několikrát po sobě tyto dvě slova „del“ a „pr“...:-)