The Flaming Lips je pro mě takové menší retro - až někam do devadesátých let. Zavzpomínám si na obskurně popsané obaly kazet, dvojče, na lidi, co šíleli z Nirvany, pohodička. Tahle banda se mi v té době tak nějak prohnala kolem uší, zbyla jen vzpomínka na název, nic konkrétního. O několik let později poslouchám tyhle věci a říkám si: „Jo, stárneš.“. Blbost, to si neříkám. Oni jo, a to jen možná.

TFL vznikli někdy v osmdesátých letech, debuty z té doby reflektují doznívající zájem o punk, stejně tak jako u nich jde cítit obdiv ke klasickým bandám typu Led Zeppelin nebo Hawkwind. Nebýt nepřehlédnutelné osobitosti Wayna Coynea, možná by i kapela komplet zapadla. Zvuk kapely se i pro náročnějšího posluchače po pár letech centrování usadil na výborně nastaveném kompromisu a vychází za sebou hned několik zajímavých nahrávek – Oh My Gawd!!!...The Flaming Lips v sedmaosmdesátém odpoutala formaci od vzrůstající vlny grunge a připravila půdu pro zřejmý vrchol tvorby TFL – Telepathic Surgery o dva roky později. No a ještě třetí do mariáše - In a Priest Driven Ambulance (1990) představující zřejmě nejexperimentálnější polohu, kterou kdy kapela nabídla. Nevyhnutelné muselo s úspěchem přijít – The Flaming Lips podepisují Warner Bros a kvalita následujících nahrávek slyšitelně stagnuje. Snad s výjimkou Clouds Taste Metallic (1995) je mix lehké alternativy s moderním zvukem nezábavný a nechytlavý. Hladina kulminuje až na Grammy oceněnému, přestože z uzívání nudnému pomníku At War with the Mystics (2006). Jak hezký sebeklam od poroty.

O to víc je potěšující, a možná i překvapující, jak svěžím a příjemným materiálem na poslech novinka Embryonic je. Možná se ve chlapech pohlo svědomí, nevím, třeba i krize středního věku může za to, že Planoucí Rty na novince kompletně (a snad definitivně) odhazují nehezký šedivý kabátek poslední éry. Jo, třeba to je retro. Kapela trochu prvoplánovitě vytahuje tu zvuk šedesátých let, tam sedmdesátých, jinde zas zní naprosto moderně. Ale ve výsledku tahle koláž zní dostatečně přesvědčivě a především je mistrně zpracovaná tak, abych ji přijal téměř beze zbytku pozitivně. Celými sedmdesáti minutami se nahrávka ladně proplétá na hraničním pásmu neurčitého alternativního rocku a bahnité psychedelie bez zaškobrtnutí nebo trapné vaty. Zatímco pro mnohé by byla tak rozsáhlá plocha vlastních vzpomínek smrtící pastí, pro TFL je to dětské hřiště s množstvím zábavy a atrakcí, na kterých se můžou dostatečně vyblbnout. Nahrávka nepůsobí nijak kompaktně. Spíš trochu evokuje pečlivě uschované fotoalbum plné černobílých reminiscencí na něco, co už dávno není pravda. I tak famózně pulzuje životem, neumírá na sebestředných výpravách do zvukového tajemna. Je naopak velmi konkrétní a hřejivá, umí se posluchači správně podbízet, ale přitom si drží stále svou tvář a po celou tak dlouhou dobu neutíká nikam do povzdálí. Musím říct, že výsledný kompromis je sice krapet měkčí než u v úvodu zmíněných nahrávek, přesto dovede uspokojit hlad po něčem ne zrovna tuctovém. Několik výborných vypalovaček nechybí, já osobně bych zmínil hned výborný začátek s The Sparrow Looks Up at the Machine, poté See the Leaves, určitě Powerless, Worm Mountain (v kolaboraci s MGMT) nebo Watching the Planets (nejen na té účinkuje Karen O z Yeah Yeah Yeahs).

Bylo by toho mnohem víc, co by se na albu dalo vypíchnout. Co ovšem vyzdvihnu na závěr, i když se budu opakovat? Schopnost The Flaming Lips nahrát dobrou desku po tak dlouhé době vydávání poměrně sterilního materiálu. Přijít s opravdu zajímavou nahrávkou, aniž by páchla po zatuchlině. Už jen za to, jak výbornou muziku banda dělala před časem, už jen za to si zájem posluchačů Embryonic zaslouží. To je asi tak vše, co jsem chtěl.