A máme je tu zpátky, kluky jedny Švédský. Čtvrtá deska pohrobků At The Gates jim určitě opět přinese trochu toho uznání a poklony od stále se rozrůstající fanouškovské základny. Nejvíce smůly si snad pětice Peter Dolving (zpěv), Anders Björler (kytara), Jonas Björler (basa), Jensen (kytara) a Per Möller Jensen (bicí) užila na téměř propadlém US turné s Testament, před kterým dostal lano Adrian Erlandson od Cradle Of Filth a z bryndy kapelu vytáhl nynější bubeník Per Möller Jensen (dříve dánští Invocator a Konkhra) a koncerty i díky němu byly impozantní. Potíže s neustálým hledáním nového zpěváka by mohly být vyřešeny s návratem starého známého Petera Dolvinga, který vyplnil místo po Marcu Arovi, jenž nazpíval předchozí desku One Kill Wonder (2003).
Právě ve zpěvu je největší rozdíl vzhledem k desce předchozí, neboť Dolving není silovým (skoro deathmetalovým zpěvákem) jako Aro, ale spíše více řve, ale nezapomíná ani na to, že mu hrdlo povolí i melodičtější, zpívanější pasáže, což dokazuje už na začátku třetí skladby Abysmal, pak v All Against All, ale nejmarkantněji v závěrečné My Shadow, kde skutečně zpívá! Na půl cesty zůstává v Burnt to a Shell a Who Will Decide?, kde si zaštěkal i Lou Koller ze Sick Of It All a duet je to velmi povedený. Desku však otevírá thrashmetalový nášup No Compromise, který jasně definuje celou desku a tedy to, co The Haunted uměli ještě v dobách, kde Björlerové skládali pro At The Gates, tedy nekompromisní (taky je to v názvu skladby sakra!) tlak na vaše ušní bubínky, přesné strojové bicí, které se často drží rčení „méně je více“, rytmické basové dunění, bez kterého by zvuk nikdy nebyl tak plný a kytary, jenž kouzlí lehce zapamatovatelné melodie, které však nejsou vlezlé a mají hlavu a patu. Hitovka se skrývá na druhé pozici – 99. Live klip byl i ke stažení na stránkách kapely a určitě zaskočil nejednoho příznivce skupiny, cože je to za meshuzasekávačky v úvodu. Na(ne)štěstí nové kousky se staří psi učí špatně, takže řežba pokračuje i zde. Abysmal je výše zmiňované zklidnění, které pomíjí se Sabotage, která sice není na první poslech ničím překvapující (prostě zase hukot od prvního tónu), ale přesto má své „hauntedovské“ kouzlo, možná kvůli prostřední zasekávačce, možná kvůli závěru, který se rozjede jen proto, aby stejně nečekaně skončil. Zkrátka je to zase tam. Ve Sweet Relief Dolving předvede definici fofrozpěvu, že máte co dělat, abyste rozeznávali jednotlivá slova a melodické sólo, které podkresluje brutální Dolvingův rykot raději no comment. Střednětempou Burnt to a Shell bych chtěl vyzdvihnout díky prostřední pasáži, kde Dolving pro změnu svým expresivním zpěvem evokuje hysterickou ženskou. Nothing Right je riffovačka jak sviň a na koncertě musí rozpoutat hotové peklo (a přitom je to, sákra, tak jednoduchý!!!). Liquid Burns zpočátku opět v tempu pomalejším, jedná se však jen o jakési intro k totální anihilaci v duchu toho nejlepšího, co kdy spáchali Slayer a stará Pantera (připomíná to jenom mě Hell Awaits naklonovanou Fucking Hostile?), nicméně kytarově opět v duchu Mr. Björler. My Shadow nemůže být po předchozí masáži lepším zakončením.
Takže abych to závěrem nějak shrnul, položím pouze jedinou otázku: může mi někdo vysvětlit, kam ti Švédové (a jeden Dán) chodí na nápady? A vlastně ještě jedna douška. Názvu „revolver“ asi rozumí každý a souvisí to i s filozofií a image kapely. Zvýrazněná prostřední pasáž ale znamená v překladu „vyvíjet se“. Možná to někomu nepřijde, ale já v rEVOLVEr skutečně vidím krok kupředu k větší variabilnosti (hlavně díky Dolvingovi), aniž by The Haunted ztratili vlastní tvář.