Nemám rád rertospektivní úvody, ale přesto si neodpustím krátký exkurz do minulosti. Ještě po letech totiž musím převelice oceňovat odvahu a ducha Cedrica Bixler-Zavaly a Omara Rodriguez-Lopeze. Dokázali totiž rozpustit

nadprůměrnou a úspěšnou kapelu At the Drive-In, která v druhé polovině 90. let nově definovala hardcore a vzdali se pofiderní slávy, kterou jim nesla. Klícka žánru je příliš tísnila, věděli, že je čas dát jí vale… A tak zatímco pohrobci ATDI pod názvem Sparta dál mastí hc slušné úrovně, Cedric a Omar roztáhli svá křídla do podstatně větší šíře a rozletěli se do světa pod názvem The Mars Volta. Teď, když mají nalétáno 7 let a tři regulérní alba, hrají v show Davida Lettermana, v anglosaských zemích platí bezmála za zjevení. Přesto je u nás jen málokdo zná. Chopím se tedy obětavě pochodně a pokusím se šířit světlo i za cenu toho, že se popálím a ztratím v jejich spletité hudbě.

Už jen žánrové zařazení The Mars Volta je malým rébusem. Na první poslech je znatelný vliv progresivního rocku. Zvažte tu ironii - o punku se mluvilo jako o očištění hudby od nabubřelosti prog kapel sedmdesátých let, a nyní z hardcore/punk scény vzešla kapela, která prog oživuje a dává mu nový náboj. V podání TMV se ovšem zdaleka nejedná o nějaké mazlené eposy, důležitý je spíše odstup od vlastní důležitosti. Co bylo před třiceti lety míněno smrtelně vážně a sloužilo jako muzikantská vizitka, to mladí pánové s krátkými vlasy podávají se zdánlivě samozřejmým přehledem, zbaví všeho patosu a ještě nádavkem úhledně zabalí do retro balícího papíru.
Chytil jsem se snad do pasti na medvědy, když jedním dechem mluvím v souvislosti s The Mars Volta o retru i progu? A co když pak přihodím na hromádku stylů ještě latino a díky energetické hodnotě připíšu na etiketu i třaskavý rock’n‘roll, na ozdobení pak nezapomenu ani na psychedelii, kterou evokuje především ďábelsky návykový huhňavý vokál… Zní to asi jako přeplácaná míchanice, ale všechna tato vlákýnka mají jen nenápadně zatahat za nohu. The Mars Volta se totiž opravdu nenechávají spoutat žádnými kategoriemi a hrají napříč všemi žánry, kritikům navzdory. Za originalitu je potřeba dávat nahoru snad i palce u nohou. Nevěřící Tomáš ať zkusí schválně vymyslet kapelu, ke které se dá TMV výstižně přirovnávat.
A protože předpokládám, že zhruba někdy teď už si kontrolujete, je-li tento článek součástí PR, nebo jde-li opravdu o recenzi, pokusím se přejít k věcnější rovině. Opřu se sem tam i o berličku předposledního alba Amputechre, které má zvukově k novince velice blízko.
The Mars Volta si tvoří vlastní žánr a stejně tak jejich zvuk je naprosto charakteristický. Kdo jednou slyšel, vždycky pozná. Trademarkem může být

huhňavý vokál, kterému navíc občas notně pomáhá zkreslování. Nebo se jím mohou stát kytary kvílící v osmitisícových výškách a pouštějící se do sól, která jsou nesmyslně hrocená jen zdánlivě. A nebo můžeme TMV poznat podle špinavých flíčků nejrůznějších efektů a pazvuků, které ulpívají tu a tam a útočí na ouška ze zálohy. Kapitolou samou pro sebe jsou přesné, bohaté a místy až zběsile rozběhnuté bicí Thomase Pridgena (v kapele od roku 2007 a přesto běhá husí kůžička po zádech). Ono ale asi nemá smysl jmenovat všechny zákruty, ve kterých čekají na své minuty slávy tenor saxofon, klarinet, flétna, syntetizátory, klávesy a efekty. To bych rovnou mohl začít se samohanou na jednu písničkou za druhou - můj favorit pro tyto účely je Metatron, řečeno mimochodem. Stručně, zvuk desky dobře odpovídá požadavkům hudebních gurmánů, kteří chtějí nejen kvalitu, ale i kvantitu (jinak by to byli hudební gurmeti, že). Na množství se u The Mars Volta totiž taky hraje. Spousty melodií se proplétají nejen jednotlivými písničkami, ale občas některá vyplave o mnoho minut později, než byste čekali, v úplně jiné písničce. Přidejte k tomu, že si vlastně nejste ani jistí tím, jestli je to stále ona, nebo se jen jiná, jí podobá... Věřím že nejednomu posluchači zamotá Bedlam in Goliath hlavu natolik, že bude chvílemi váhat, jestli vůbec dokáže tohle klubíčko rozplést.
Ačkoli na sebe jednotlivé skladby úzce navazují a osobně bych rozhodně doporučil poslech celku spíš než jednotlivých písniček. Těch je celkem dvanáct, což je oproti čtyřem na posledním Amputechre pro posluchače o dost komfortnější. Zaskočit může oproti Amputechture poměrně malá práce s dramaturgií. Album přináší po mém soudu více zapamatovatelných momentů, ale zato méně mimovolného vlnění se na amplitudě desky. Jakoby super stylizovaná móda přeci maloučko ustoupila vkusu. I tak se obávám, že i Bedlam in Goliath je pořád příliš originální, zábavná a hravá deska, než aby vystrčila růžky v českých médiích.
Vzhledem k tomu, že vytyčený cíl krátké a kritické recenze je stejně už dávno mimo můj hledáček, proč se nezmínit i o té textové stránce Bedlam in Goliath. Za mrzký peníz se nejen dostane ouškům celá hodinka a čtvrt muziky, ale i očíčkám moc zajímavý booklet. Naznačím rovnou, že pro milovníky Cliva Barkera bude jeho čtení pošušňáním. Nejde přitom jen o texty samotné, k poslechu si můžete dopřát i rozkrývání příběhu, který se k jeho vzniku a nahrávání váže. Škoda že čtení textů už vyšlo z módy, protože mne právě texty donutily hodnotit tohle album téměř hodnocením nejvyšším. Nezbývá než angličtinou vládnoucím doporučit k pozornosti.
Pokud bych měl nějak kratince shrnout – kdo neví k čemu si ve slovníku zařadit vycizelovanost, tomu radím naposlouchat Bedlam in Goliath.

PS: Gentlemani si dokonce zavzpomínali i na svoje hc kořeny a pořídili cover legendárních Circle Jerks. Je určen jen těm pilným vlastníkům originálu, kteří vyluští hádanku z bookletu alba, takže odkaz tady nehledejte.