The Ocean makají na plno. Pravidelně vydávají desky, koncertují, ale i zkouší nové věci, vyvíjejí se. Novinka Pelagial už zdaleka není ten temný, neurvalý post-metal, se kterým kapela oslnila v době Precambrian (2007), ale ani další díl dvojice Heliocentric / Anthropocentric (2010), i když vlastně je takovou jejich evolucí. Album je místy klidné, místy hřmotně metalové, v globálu vcelku melodické, s precizní produkcí a z celé diskografie Němců má asi nejblíže ke klasickému progresivně metalovému pojetí.

Hudebně se The Ocean mění, ale inspirace přírodovědou jim zůstala. Pelagial je totiž opět koncepční album, které popisuje tentokráte oblast pro kapelu zásadní, a sice oceán samotný. Myšlenka byla hudebně vyjádřit, jak při klesání do mořských hlubin narůstá tlak a temnota a původně měl být údajně na albu pouze jeden dlouhý track, který by začínal odlehčeně klavírem a končil tvrdým, ponurým doom metalem. Tento bezesporu zajímavý nápad se však bohužel na sto procent realizovat nepodařilo. Album sice možná je jedna dlouhá, epická kompozice, která je pouze v tracklistu rozdělená na jednotlivé kapitoly, ovšem není nijak lineárně se stupňující. (Obsahuje např. klidné, akustické pasáže i v hluboké Hadopelagic vrstvě). To ale samozřejmě samo o sobě nevadí. Problémem je jiná věc, a sice že jsou na albu vedle povedených a příjemných momentů i docela klišé pasáže.

Kupříkladu v úvodní Mesopelagic navnadí povedená úvodní poloakustická část, ovšem vzápětí skladba sklouzne v ne zrovna originální odrhovačku. Další Bathyalpelagic I-III je na tom lépe a první/druhý díl jsou fajn. Ovšem ve třetím dílu se opět dostavuje pocit, že tuto pasáž si mohla kapela klidně odpustit. Stejně tak melodická sóla v úvodu Abyssopelagic, zní to dobře, ale jen do chvíle než si uvědomíte, že jste podobnou variaci slyšeli už mnohokrát. Naproti tomu zase následující Hadopelagic vypadá zajímavě. Zkrátka na albu je to (po všech stránkách) nahoru-dolů. Ovšem, čím více se blížíme závěru, album je zajímavější a závěrečné Demersal, Benthic jsou dle mého asi nej z celé kolekce.

Na albu je často slyšet klavír, čistý zpěv, smyčce a celkově vzato obsahuje dost „soft“ momentů. Němci však tuto svoji kontroverzní polohu dokázali pojmout nad očekávání dobře a každá „balada“ zpravidla úspěšně vygraduje. Kytary naberou na intenzitě a skladba vrcholí poctivou metalovou riffovačkou. Nahrávka má tak dynamiku a je pestrá. V této souvislosti je ale třeba podotknout, že výhradní autor Robin Staps své megalomanské tendence drží stále v rozumných mezích a deska je i přes svoji variabilitu stále příjemně tradiční.

Zajímavostí je též, že si kapelník pohrával i s myšlenkou - kvůli zdravotním problémům Loice Rossettiho - nechat album čistě instrumentální (verze beze zpěvu i vyšla), ovšem dle mého je dobře, že se zpěvák dal dohromady a vokál na nahrávce je, neboť teprve s ním je dílo kompletní a „o něčem“.

Je jasné, že fenomenální Precambrian zůstal (opět) nepřekonán, nicméně oceňuji, že The Ocean jdou dál a jejich aktuální vývoj přitom není o složitostech, jazzu či alternativním „umění“. Principál, jak se zdá, stále dobře chápe, že je třeba zachovat tvrdost a progresivní pidliky vždy vyvážit hřmotným a hlasitým metalem.

Pelagial je ve finále takový příjemný metalový „easy listnening“, což možná v jistých kruzích znamená urážku, nicméně v kontextu posledních desek Němců, se jeví kupodivu jako správná cesta, která by kapele mohla do budoucna sedět.