Valící se masy spalující lávy, nedýchatelno a naprosté pusto. Vznik něčeho živého, něčeho, co formovalo svět před lidskou existencí. A následné vymírání mnoha druhů živočichů. O tom vypráví koncepční album Phanerozoic I: Palaeozoic německého projektu The Ocean, jehož mozkem není nikdo jiný než Robin Staps (kytara). Phanerozoic I: Palaeozoic je o tvořivosti i destrukci, a tomu odpovídá také samotná hudba.

Po oceánském putování s předchozí deskou Pelagial se společně vydáme do říše obratlovců. Koncept není jedinou odlišností od minulé tvorby. Po vydání Pelagial se po The Ocean slehla zem. Po pěti letech se kapela vrátila se skladbou Cambrian II: Eternal Recurrence a já jsem vůbec nepoznal, že jde o tutéž kapelu. Můj údiv k této kompozici a originálnímu videoklipu, který znázorňuje surovost živlů, tvořivost a ohnivou destrukci, nebral konce. Ano, změn se událo opravdu hodně!

The Ocean s deskou Phanerozoic I: Palaeozoic skladby osekali o progresivní postupy, místo toho je nechali devastovat syrovými a zemitými sopečnými kytarovými explozemi spalujícími veškerou zeleň na prach. Drsnými sludge/doomovými kytarami, odkazujícími na tradici Cult of Luna, se na povrch rozpálené země prodírá explozivní řev Loïce Rossettiho.

Hardcorový vokál je, jako již tradičně, prokládán čistým zpěvem (mimochodem ve skladbě Devonian: Nascent hostuje Jonas Renkse z Katatonia, jehož typický zpěv zní s post-rockovou kytarovou linkou zvláštně a celou nahrávku osvěžuje), který je buď vzletný či poklidný a vypravěčský, nebo je součástí vyšší gradace dané skladby. Například epický závěr Cambrian II: Eternal Recurrence, nebo pohlcující vyzpívávání v Permian: The Great Dying – spád melodických vokálních linek je zde intenzivní a dramatický zároveň. Dokonale uzavírá celý příběh asi největším hudebním výbuchem energie.

Ve sludge/post-hardcorovém bahně, tvořícím veškerý neobyvatelný povrch, se nachází zajímavé synth zvuky, zde zosobňují onen progresivní přístup, společně se zajímavými vyhrávkami, komplikovanými kaskádami bicích a až rockovými polohami, jak se děje například v Silurian: Age of Sea Scorpions, která následně několikrát exploduje jako bouřlivá sopka zničující přímočarou a surovou silou jdoucí až na dřeň minimalismu.

Phanerozoic I: Palaeozoic je deska, na které je minimalismus protkán s progresivním přístupem a hráčskou precizností a vyspělostí. Progressive metal zde sice ustupuje přímočaré intenzitě sdělení, zůstává však na svém vytyčeném teritoriu, z něhož vylézá, když přijde jeho čas. Období bouří se tak akorát střídá s obdobím progresivních postupů, a tak vzniká celistvá a vyvážená symbióza tvořící rozmanitý a přirozeně fungující hudební život. Hloubka myšlenek se nevytrácí, naopak koncept a jeho podání je v případě The Ocean naprosto strhující.

Phanerozoic I: Palaeozoic tedy ukazuje ambice The Ocean vymanit se z nálepky “nedoceněná kapela”. Je jasné, že v období pauzy na sobě The Ocean dřeli, protože za tu dobu nečinnosti učinili velký skok. Deska Němce ukazuje ve vrcholné formě, i když je na albu, tak jako u většiny žánrových kapel, jasně definovatelný otisk Cult of Luna. The Ocean ale i tak předkládají na výsost zajímavý počin, který je originální svým podáním a přístupem k žánru.