Prosím, další páni na holení … ha, samá špagety-jména typu Bertoldini, Di Luca (drrr, drrr kytárky), Zucconi (brum, brum basa), Piatti (bum, bum bicí), Coslovitch (aaaagrh, aaaagrh zpěv), to zní podezřele. A taky že ju. Partička „Sekretů“ pochází ze země Země ve tvaru boty, či ze země, která obklopuje stát, který se zdá být centrem jedné podivné instituce s přitrouble žertovnými názory „sto let před opicema“ (a to těm opičkám křivdím). Ne, že by (zebytobyltygl) bylo geografické umístění nějako příliš důležité, ale kvantum dobrých (možná parádních) italských kapel neznám.

Prvotina The Secret Luce by se dala zařadit do vlny míchání výbušných metalcorových erupcí (či erekcí?) s melancholickými vyhrávkami, které se odráží ve stojatých vodách temných vod. Ona skladba jednotlivých písní je ve své podstatě jedno a to samé pořád dokola. Hutně burácivá kytara, rychlý sjezd (výjezd), tónové podbarvení druhou kytárkou, nekomplikovaný rytmus bicí, nějaké to hřmění basy (kterou moc neslyším, spíše jen v klidnějších pasážích), do toho se naroubují již zmiňované “oddechové“ úseky, to všechno se projede párkrát dokola a je hotovo. Je to s podivem, ale ono se to líbí a to jako moc. Hodně práce na jakési pestrosti udělala souhra kytar, jsou nejvýraznějším a nejbarevnějším nástrojem. Bicí jsou fajn, ale přijdou mi vcelku dost šedivé svou jednotvárností. Jednou jsem slyšel desku při cestování za kulturou, kdy audio systém vozu pohřbil skoro všechny vyluzovače zvuků kromě „bubínků“, a hle … nebylo to ono, projevila se dost strohost tohoto inštrumentu. Avšak s parádním zvukem se pocit uspokojení dostaví. Čím mě „Tajemnící“ mile překvapili, jsou instrumentální vyhrávky The Long Night of Mademoiselle a The Segue, jelikož nejsou jen tím, aby byly … mají své opodstatněné místo na desce a zkrášlují Luce svým nepřeslechnutelným nábojem. Mám dojem, že všelijaká intra, outra jsou mnohdy jen zbytečným nastavením času desky a to se pánům „Sekretům“ naštěstí vyhnulo. Pan zpěvule zpěvulí jedna báseň … křičí, haleká, šeptá a provádí všelijaké možné skopičiny, co mu hlas dovolí … přeháním, nějaké velké hlasové proměnlivosti se příliš nedočkáte. A to je škoda. Kdykoliv desku slyším, už se podvědomě těším na sedmou Pretty Girls Make Graves, kdy po bujarém začátku dochází ke zklidnění, které se stává úrodnou půdou pro čistý, geniálně melodický zpěv, který je přinejmenším úchvatný. Kdyby bylo povícero takovýchto překvapení, vůbec bych se nezlobil.

Celkově mám dojem, že se debut The Secret povedl na výbornou a jsem tuze zvědav na další počiny těchto Italů. A nějaké to přitroublo na závěr, ju? … tak ju. Třebáááá: Hrajte, hrajte kluci jedni nosatí a nehoňte turistky po plážích.

… k tanci i poslechu zde …