Na začátku desky s názvem Fuck Off Get Free We Pour Light on Everything říká dětský hlas: „We live on an island called Montreal, and we, and we make a lot of noise, because we love each other.“ Svým způsobem není potřeba vědět nic dalšího. Je to punk rock, jsou to hipíci.

Tihle odpůrci establishmentu pochází z jedné z nejpůsobivějších kapel našeho věku, Godspeed You! Black Emperor – kontrabasista Thierry Amar, houslistka Sophie Trudeau a především kytarista Efrim Menuck. Do finální pětice je doplňují bubeník David Payant a houslistka Jessica Moss, se kterou má Menuck čtyřleté dítě (jménem Ezra Steamtrain Moss Menuck!), a právě ono otvírá svou neobratnou artikulací album, tentokrát tematicky osobnější, relativně méně politické.

Samozřejmě, že ten punk je hodně post-rockový. Ale místo klasické sladkobolné naléhavosti nebo temné vznešenosti Godspeed jedou Silver Mt. Zion (na svých sedmi albech mají přibližně stejný počet názvů, takže redukuji na základní komponent) na Fuck Off Get Free na hymnickou, extatickou radost, jednodušší a přímočařejší. Tenhle přístup je nový, starší alba jsou mnohem zamyšlenější (někdy až moc) a naléhavější, „post-rockovější“. Na novince chybí (někdy až moc) dlouhé klidné plochy a nahrazuje je vpravdě punkový tah na branku. Tohle je nutné dát do souvislosti s vývojem v Godspeed, kdy Mladic i Behemoth obsahují pasáže, které se jednoduše valí bez potřeby se za to jakkoli omlouvat. Silver Mt. Zion se dostávají ještě blíže k riffu, což třeba ve dvojce Austerity Blues funguje skvěle. Housle (podobně jako v Mladic odkazují na nějaké balkánské lidovky) a kytara tvoří mohutné vlny podpírané tradiční rytmikou, střídá se naléhavost a radost, Menuckův zpěv dodává hymnický prvek. Následující Take Away These Early Grave Blues pracuje podobně dobře. Kapela má skvělý cit pro přechody: tu vynechá kytara, tam veškerá melodika, jinde naopak přibude ve zvuku vrstva. Úvodní Fuck Off Get Free (For the Island of Montreal) zejména v prostřední části selhává skladatelsky, Menuckův patetický zpěv má až moc prostoru a lehce vadí, ovšem přechod z až stadionového nápěvu k vážnější poloze se ženským zpěvem je výborný.

Album funguje spíš jako EP s dojezdem, závěrečná trojice skladeb spíše prošumí, jsou to pokusy o (stadionové) písničkářství, které třeba Hrsta, další montrealská záležitost, zvládají mnohem lépe.

Silver Mt. Zion nahráli své nejpřímočařejší, nejvíc hitové album, ve kterém se konečně k tomu svému punk rocku přihlásili i hudebně. Ale žánr nemá cenu moc řešit. Punk to zároveň je a není, přes zjednodušování zní kytara a housle pořád jako kapela z Constellation, a Menuckův snesitelně afektovaný zpěv tomu dává překvapivě stadionový náboj, což právě tak překvapivě nijak neubírá veliké sympatičnosti alba.