No, celkem tedy vypečená kapela. Pokud bych měl soudit dle prvních třech čtyřech poslechů, byl by to podprůměrný atmoš black jak moravská metropole. Předpokládané postupy naservírované na rutinních a čistě funkčních klávesových plochách, učinění povinnosti zadost střídáním studených havraních slok s vyzpívávanými (a místy na hodně slyšitelné intonační maximum tlačenými) refrény, úsporná rytmika. Další z mnoha nedůležitých skupin v profláklém trendu, chtělo by se říct. Jenže pak si to člověk pustí (přičemž už ani neví proč) ještě jednou a ještě jednou a zjistí, že na tento verdikt Thurisaz umí až moc celkem

obstojně hrát a občas i složit něco, co má předpoklady aspoň chvíli zůstat v hlavě mimo složku s názvem "Šeď, zbytečné desky, odpad, přebytky." Žádná revoluce, žádné nové nebo aspoň neotřelé udání směru, jenom šest trošku éteričtějších písniček postavených na řemeslně bytelných základech. Tvorby v průsečíku Autumnblaze, Graveworm a Borknagar jsou mraky. I belgičtí Thurisaz si ji na své první velké desce vybrali jako vyjadřovací formuli, se kterou rozhodně

neudělají díru do světa, ale určitě taky ne průšvih. A dnes v Black Psu (spolu s November’s Doom a Agalloch) to s živým zvukem a pár pivky v těle bude určitě aspoň o fous příjemnější než ze stroze vypraveného a navíc špatně vysmahlého promáče.