Torche je docela zvláštní kapela. Do jedné nožičky vráží režnou - sludge, špína. Do druhý ale jakýsi punkový likérek (zelenou?) pro náctileté, aby všechno nakonec zalili těžkotonážním rockovým pívečkem.

A bolí z toho hlava, ne že ne. Na ploše přibližně půl hodinky se míchají tyhle tři příchutě, každou chvíli vyplouvá nahoru jiná a to není zrovna přehnaně posluchačsky komfortní. Živě, jak se za nás všechny nedávno přesvědčil Brutusáčik, to kope parádně. Jenom to rozpálit a rozmoshovat…

Z desky mi ale přijde, že jednodušší punkové či stoner-rock melodie až tolik nefungují. Naopak, když se zpomalí, když zabrousíme do sludge, přijde mi hudba paradoxně zábavnější. Je to samozřejmě oproti skalním bahnařům sludge měkoučký. A navíc punkové veselice ale vždycky přispěchají mazut zředit.

Řekl bych, že Torche stojí někde mezi (post?)grunge, sludgem a rockem ve stylu takových Jesus Lizard, Qui anebo dokonce Good Riddance říznutých Corrupted. Stejně jako u všech těchto kapel, i u Torche všechno stojí a padá se zvukem kytar, a ten se naštěstí povedl. Milovníci spletitosti o krok dále, tady se hraje především na atmosféru, i když délka songů je v průměru kolem dvou minut. Výrazně přes 4 minuty jsou jen dvě písničky. Při představě, že by mě punkový riff takového Léčitele trápil ještě dýl, jsem jenom rád, ale pomaloučký rozjezd takové Meanderthal navnadí na delší skladbu.

To, co je na albu nejlepší, jeho stylová pestrost, je zároveň jeho slabinou. Trochu pochybuju, že se najde někdo, komu kápnou do noty všechny písničky, od Faith No More polohy Sandstorm až po sludgovou titulní skladbu Meanderthal, od punku až ke Queen Of The Stone Age. U mě nápaditost boduje a i dramaturgicky se mi líbí, jak skladby postupně mění nálady. Takže jo, zelenou, pivko a režnou, protřepat, nemíchat.