Kdeže loňské sněhy jsou! Jak symbolické bylo, když jsem obdržel Reborn a venku bylo čerstvě bílo a zdálo se, že zima se konečně ráčila dostavit i k nám do pražské kotliny. Avšak, stejně rychle jako nasněžilo, přišlo rozčarování z podzimní novinky tuzemských deathmetalových vytrvalců. Naděje na lepší časy byla zašlapána hned v zárodku.
Koho dneska zajímá zcela průměrný death metal oblečený do průměrného zvukového sáčka? “Dne 28.9.2004 odchází z kapely dlouholetý člen a kytarista Jarda Rubeš, jehož v prosinci 2004 nahrazuje nadějný kytarista Martin Hrubý "Máca" z regionální zábavové kapely AVENGER rock.“* Co vede technicky nepochybně zručnou kapelu, která navíc vždy měla nad svou tvorbou nadhled, natočit nicneříkajíc retrodeathvýlet, když si spíše vždy brala v minulosti inspiraci, jak skladbu udělat jinak, ozvláštnit ji? - “Po rok a půl trvající pauze zapříčiněné personální změnou se Tortharry opět probouzí k životu a na jaře 2006 začínají připravovat nový materiál k novému CD, který s kapelou připravuje opět nový mladý a nadějný bubeník Jiří „Panther“ Rosa, vzhledem k velké pracovní vytíženosti Juana…“*. Otázku, jaký důvod byl pro nově zavedené přezdívky u jednotlivých členů si ani raději nekladu. Ne že by to mělo nějaký vliv na hudbu, asi bych odpověď spíše viděl v „duchovním“ rozpoložení kapely - “…Juan se stal doživotním čestným členem Tortharry.“*
Reborn je v rámci tvorby Tortharry natolik špatná, že ani nevím, kde začít s kritikou dříve. Chaotická výstavba jednotlivých songů? Deathmetalové

tupačky zcela náhodně poslepované s jakogringujícími pasážemi (a zpět) by nebyly až tak špatné, kdyby nebyly tak děsivě průhledné! Bojácný vokální projev? Utlumený s nedotaženou výslovností která výrazně ubírá srozumitelnosti nahrávky. Kde zůstala dřívější agresivita? Dravost a energie, které byly na Unseen či White chlebem každé skladby aby jeden pohledal. Více síly je totiž zapotřebí vynaložit na poslech samotný než si jej užívat a doplňovat ji. Ale především - kde zůstaly nápady? Jediným výrazným momentem, kdy jsem si skutečně odpočinul, byla instrumentálka Dorotheum (ne že by byla tak dobrá, ale uklidnila). Ano, jsou zde i další místa, která by se dala kladně hodnotit – u intra jsem byl zvědavý, co se chystá (což je však minuta a půl z jinak 3,5 minutové skladby!), Night Hunt, která se blíží horšímu průměru z White (minimálně sólo stojí za poslech – oproti tomu v Night Mist je jedno z nejhorších), Confession of the Void by nemusela dopadnout až tak hrozně nebýt kolovrátkovitého opakování hlavního motivu, The Moon Hall of Lady Tanwó, kterou ale sráží nepochopitelně sterilní bicí či Inverse Reflection, která oplývá nejzajímavějšími postupy (až opět na bicí). Bubeník by vůbec zasloužil pořádně za uši – jeho druhým já rozhodně není invence; realizace složitějších přechodů, breaků, stopek… taky jedna velká nula, nedejbože aby se sám o sobě pokusil o změnu tempa a nedržel se jen kytar! To je prostě na červenou kartu pane Panthere!
Škoda, velká škoda jedné kapely, která byla přehlížena a možná proto se rozhodla oblažit své pravověrné kapkou staroškolského death metalu. Status nedoceněných a svým způsobem svojských smrtonošů jim slušel víc. White mohla být docela pěknou tečkou za jejich kariérou, takhle to není ani na průměr. Harry nám upekl zatraceně ošklivý dort, na kterém je velkými písmeny napsáno BDM – boring death metal.

* citace ze stránek kapely