Tragedy – kapela, kterou snad každý zná. Kapela která rozpoustala skutečnou „post-crustovou“ mánii. Nová vize hardcoru přelomu století. Živá voda. Nebojím se všechny tyhle přívlastky použít pro jejich debutní album. Neuvěřitelně našláplé, nihilistickou náladou nabité, člověk snad ani nemohl poslouchat aniž by spoluprožíval tu atmosféru, kterou dokázali jedinečně do černých asfaltových drážek nadupat. V každé recenzi si četl o His Hero Is Gone (kytarista a zpěvák Todd krom HHIG působil/působí i v Funeral, Severed Head of State, Death Threat), ale ne proto, že by navazovali, nebo dokonce kopírovali, ale proto, že rozpoutali podobnou vlnu šílenství jako právě HHIG.
Pesimismus, trápení, tragedie, tyhle pocity rozhodně neopouští ani nové album Tragedy. Ale jak to všechno zní? Oproti debutu je o něco melodičtější, kytary jsou o něco silnější, snad mohutnějším zvukem. Samozřejmě nic jiného než crustový kolovrátek, neskutečně nabitý emocemi. Zpočátku jsem byl (a ne sám) tímto albem trochu zklamán. Ale po několika posleších mi pomalu začalo zjevovat své tajemství. Zapomeň na všechno hezký, i když tu máme co do činění s poměrně (!) melodickými pasážemi, vždycky se objeví nečekaný přechod do polohy, kterou bys nečekal a která ti pak zní v uších. Neskutečný zvuk sólové kytary, která dostává těžce zabrat a rve se jednotlivými motivy i ve středních polohách. Ono je vlastně to album nazvučené skoro stejně jako debut, snad trošku „mohutněji“ ale zapomeň na rockové stars s jejich bůstry. Tohle je upřímná zvuková bariéra, která propustí každé sólo, každou linku až poté co ji nakazí depresí. Síla úderů na bicí je značná a dynamika alba i jednotlivých riffů tomu odpovídá. Miluju, když kapela hraje srdcem a ne dokonale vycvičenými prsty. Tempo přechází od středního až k prestu, bez skluzů si crust ani neumíš představit, já taky ne, najdem jich tu požehnaně. O mezihrách ve středním i pomalejším tempu sem se už zmiňoval, ale co dokonalé moshové pasáže, ve kterých po tobě bicí střílí přesně ten rytmus, kterej potřebuješ, abys běhal po pokoji a mlátil se do prsou.
Tahle deska je schopná dostat tě z letargie, naplnit žárem, jak s ním budeš pracovat, jestli ho použiješ, nebo se jím necháš strávit, to je na tobě. Určitě jedna z nejlepších desek poslední doby, sám nevím jestli se mi líbí než starší Tragedy, než epko Can We Call This Life, který samozřejmě taky stojí za zmínění. Naprosto odmítám přirovnávat Tragedy k jiným kapelám, protože jsou zcela sví. Ale abych taky nahodil pár střízlivých vět – hudba je to autenticky brutální, dynamická, nekomplikovaná, špetka crustu, ale vidím tam i ty klasický hc kořeny.
Jediná výtka, kterou musím zmínit je zbytečně tichý vokál, ten se mi líbil jednoznačně víc na epku. Texty? Inteligentní a nikoli jednoduché a přesto přetíkající osobním sdělením. Tady nemáme co do činění s žádnými patnáctiletými krocany, křičící svou nenávist ale s veterány portlandské scény, kteří nejen umí pracovat s jazykem, ale dokáží i smysluplně komunikovat skrze hudbu. Jediná nálada – sbedestrukce!
Přijde ti že sem tohle album vychválil až moc? Že na to, že na něm nenajdeš zrovna pestrou paletu rytmů zacházím moc daleko? No a? Emoce jsou oč tu běží. Ber nebo nech být, miluj nebo na to ser, ale ani stovka recenzí ti nedokáže přiblížit, co všechno se u téhle hudby dá zažít…

Track Listing:
01. Conflicting Ideas
02. Call to Arms
03. Vengeance
04. Recurring Nightmare
05. Beginning of the End
06. Night Falls
07. The Day After
08. Revengeance
09. To The Dogs
10. No Words