Ano, už je to tak – TRIPTYKON jsou novou dlouhodobou kapitolou v hudební pouti Thomase Gabriela Fischera. Nejde o žádnou sezónní záležitost nebo snad letmý projekt, který by tomuto umělci, jenž si udržuje na scéně už hodně dlouhou dobu doslova kultovní status, pouze vyplňoval volný čas. Ten, poté co se v roce 2008 nepohodl se svým kumpánem Martinem Ericem Ainem, definitivně uzavřel kapitolu zvanou CELTIC FROST, nicméně hudba, kterou dnes tvoří, by klidně mohla vyjít pod značkou téhle legendární švýcarské smečky, jež v prvé půli osmdesátých let položila základy extrémních metalových žánrů. TRIPTYKON je novým mazlíčkem Thomase G. Fischera a on si dnes tvorbu pod novou značkou velmi užívá, což bylo patrné i na koncertě, který jsem měl možnost před třemi lety shlédnout. Obklopen omladinou (nejvíce samozřejmě upoutávala přítomnost cool havraní basistky, které patří doslova kouzelné slovinské jméno Vanja Šlajh) se před lety vydal hledat nová, temná, zákoutí metalového undergroundu. Už jenom z obálek TRIPTYKON, na které dodává svá díla jeho slavný krajan H. R. Giger, je poznat, že hlavnímu hudebnímu tvůrci na jeho novém hudebním projektu velmi záleží. Druhá řadovka Melana Chasmata prakticky navazuje na čtyři roky staré debutové album Eparistera Daimones, ale rovněž i na poslední černý obelisk, postavený ještě za fungování říše CELTIC FROST – Monotheist.

Dusná atmosféra, surové, hutné riffy, tíživá tempa, pachuť všude přítomného zmaru, který by nebylo schopné roznítit ani samotné peklo, nýbrž jen a pouze skutečný člověk z masa a kostí. To všechno jsou, stejně jako u předchozích děl, hlavní atributy novinky. Když průběhem druhé skladby Boleskine House v soumračné atmosféře proplouvá skladbou Thomasův duet s doprovodnou zpěvačkou, jde o velmi silný moment celé, velmi vkusně zaranžované, kolekce. Hudba TRIPTYKON vás buď naprosto uhrane, nebo jí zůstanete nedotčeni, nic mezi tím neexistuje. Anebo vlastně ano. Může se totiž stát, že zpočátku budete nedotčeni, a pak, až když budete mít náladu se na něco podobně sugestivního soustředit, to tam všechno přeci jen naleznete, tak jako se to v případě debutu stalo zrovna mně. Osobně si však myslím, že jde o náročnou porci. Nicméně jde o hudbu (a to myslím nejen na předchozí tvorbu TRIPTYKON, ale samo sebou i CELTIC FROST), které když se dá čas a posluchači potřebný klid na soustředění, je zde velká šance, že si k ní vypěstuje pevný vztah.

Celá současná Thomasova aktivita, pracovitost a uvědomění si svého odkazu, a také samozřejmě chuť přenést jej do dnešní doby, budiž zde symbolizována zejména třetí skladbou Altar of Deceit, skladbou pozvolna se plazící, velmi doommetalovou, kdy na začátku, v oparu abstraktních zvuků, promlouvá pouze ponuře znějící kytara, aby se celý ten kolos dostal do pohybu a postupně na sebe nabaloval další a další vrstvy. Zhruba někde v druhé půli už skladbou probleskují kytarové zvuky připomínající mrazivou meluzínu, nicméně pochodový ráz onoho bizarního mastodonta nenaruší. Následná Breathing je vyloženě strašidelnou jízdou. Robustní zvuk, rychlá tempa a vše prostupující neurvalost, tj. moderní podoba toho, co již bylo démonickým Švýcarem vyřčeno před třiceti lety. „Posloucháš nejlepší desku od časů To Mega Therion, na které právě od té doby Fischer pracoval“, probleskuje mi hlavou vzápětí. Ano, je to dost pravděpodobné, tohle jsou zkrátka hymny z temných říší světa, jenž tu kdysi dávno byl.

Snová Aurorae vás doslova uhrane, stejně jako následující In the Sleep of Death, která je prolnutá vstupy akustických kytar. Charisma tohoto díla stále roste. Oceňuji, že se tak silného výsledku podařilo TRIPTYKON docílit v podstatě bez jakýchkoliv dokreslovadel (klávesy a jiné nástroje), pouze za přispění základního nástrojového obsazení (kytary, baskytara, bicí). Celé tohle dílo od svého tvůrce vyžaduje velkou dávku nadhledu, schopnosti dramaturgie a nemalého vkusu, protože je zde za jiných podmínek velká pravděpodobnost spadnutí kamsi do šedého průměru až nudy. Nic z toho se nestalo. Smrtící mantry TRIPTYKON totiž patrně nepocházejí z povrchu zemského, nýbrž spíše připomínají ony zakázané
světy Gigerových nestvůr. Kytarové zvuky jakoby byly pouhou ozvěnou, které v ponurých kosmických halách přetrvávají věky. Závěrečná Waiting,
které dominuje něžný ženský vokál, budiž brána jako pramínek světla a naděje v tomto jinak neobvykle děsivém špektáklu. Velká nahrávka.