Gothic metal – žánrová škatulka, která zní spíš jako nadávka nebo protimluv. Každý si představí zpěvačku, co se snaží vypadat děsně sexy a proječet se na dosah k opeře (metaláci operu stejně neposlouchají, takže sebeprůměrnější pokus o čistý soprán hodnotí jako něco neslýchaného); podaří-li se jim odtrhnout zrak od zpěvaččina výstřihu či rozparku, je možné zaznamenat partičku šumařů hoblujících chudé riffy obalené údajně epickým šmrdláním na klávesy. Gothická odnož metalu byla dekadentní už v době svého vzniku, natož teď, po patnácti letech: každý soudný posluchač proto od nové desky vedoucí kapely tohoto žánru právem očekává hrůzu. Jenže ono to tak snadné nebude.

S Tristanií to bylo vždycky složité: její fandové se s vámi dost možná budou hádat, že to vlastně žádný gothic metal není (ve chvályhodné snaze očistit slušnou kapelu od tohoto dehonestujícího označení), že Tristania byla před 'scénou' vždy o krok napřed a kdesi cosi. Darmo spekulovat, co bylo, píše se rok 2010, z původní sestavy v kapele zůstali jen dva, jinak utekli všichni, včetně všech zpěváků počítaje v matrónu se pomalu proměňující prsatici Vibeke Stene. Leckomu by asi došla trpělivost a spolek by rozpustil, ne tak našemu párečku Norů, kteří loni začali připravovat nový opus, následovníka desky Illumination (vydané roku 2007 a z pohledu autora recenze spíše nepovedené).

Co nám naservírovali? Tak předně novou frontwoman, na tu je přirozeně každý zvědavý nejvíc. Mariangela Demurtas dříve halekala v bezvýznamných italských kapelách, Rubicon je její mainstreamový debut, který dle mého zvládla na výbornou. Jednak skvěle vypadá, to je pro zpěvačku gothické kapely to nejpodstatnější, nepředstírejme, že ne. Jižanství z ní emanuje všemi směry, vizáží počínaje, hlasovými dispozicemi konče – nesnaží se o žádnou rádoby operu (hosana!), namísto toho zpívá civilně, temperamentně, drze. Není v tom žádná vznešená technika, jen přirozenost. Já beru – milovníci barokních paruk jistě nechají ležet.
Ženskou u Tristanie vždy doprovázeli chlapi, nejinak je tomu na desce Rubicon, kde zaznívá dokonce čtveřice mužských hrdel, z toho tři na pozici „lead“: kytarista Anders obstarává křik a strašení, hostující ex-člen Østen zastupuje hlas sexy upíra, stěžejní party však náleží celebritě (v metalovém měřítku) Kjetilu Nordhusovi z Green Carnation. Všichni borci to zvládají na výbornou, a jestliže se vám nebude líbit povykování té cuchty Marie, můžete se kochat alespoň party s přídechem testosteronu. K vokálům se sluší dodat, že jejich dramaturgie je náramná: zpěváci se všelijak střídají, doplňují, předvádějí dvojhlasy a trojhlasy, zkrátka si hrají – nejmarkantněji je to vidět v závěrečné skladbě, která představuje skutečné hody. Popojedem.

Muzika na Rubiconu je prostě metalový pop – kdo čekal něco jiného, je naivka. Kytary a bicí jsou spíše 'hodné' a přenechávají prostor vokálům a klávesovým melodiím (tu a tam vkusně doplněným houslemi Peta Johansena, který honí smyčec snad pro půlku scény); štěstím je, že se kapela nesnaží vyvářet gothická klišé a namísto toho předvádí jakýsi 'metal bez přívlastku' – dílo nekanonického ražení. Patrně proto deska u spousty posluchačů a recenzentů propadla, vždyť kovaným fanouškům Tristanie vlastně přináší samá zklamání: nové hlasy (včetně ne-operní ženské), odklon od klišé gothic metalu a do jisté míry též od tradičního zvuku kapely. Jenže tyhle stížnosti jsou jen kecy zhrzených staromilců. Když jsem si Rubicon prvně pouštěl, bylo to proto, abych se pousmál snažení odkecaných ubožáků: jenže k mému překvapení mě album chytlo a nepustilo – ono se totiž hrozně příjemně poslouchá.

Hodnotím za osm pro posluchače, který se neštítí slova pop a předchozí tvorbu Tristanie nezná nebo je mu jedno. Kdokoli ortodoxní (ať už v kontextu metalu nebo samotné Tristanie) by si měl od hodnocení odečíst tolik bodů, na kolik hodnotí svoji ortodoxii. Škoda pro něj, Rubicon se snadno může stát jednou z desek roku.