Američtí rychlíci z TRIVIUM jsou pro mne, aniž by to sami chtěli, velmi zvláštní úkaz. Hned to celé rozvedu. Kapela má totiž na své straně všechny předpoklady stát se jednou z vůbec největších hvězd současného metalového světa, jenže je už téměř jisté, že tomu tak nikdy nebude. Důvod je nejprostší. TRIVIUM totiž přes veškerý svůj muzikantský talent, technickou vyspělost, výtečnou vizáž své ústřední persony a relativně mladý věk neumí skládat, což jejich novinka Vengeance Falls, která je již jejich šestým albem, naplno potvrdila. Na straně kapely stojí již dlouhá léta mnoho pozitiv, která je tlačí směrem vzhůru a tyto věci mohou za to, že se dnes nachází tak vysoko, kde jsou.

Popořadě si to zopakujme. Mezi jejich ústřední vlastnosti řadím nejen vynikající hráčskou úroveň, muzikantskou vyspělost, profesionalitu a všechny ty potřebné věci, které muzikant musí splňovat, pokud se chce ucházet o vavříny nejvyšší - ano, TRIVIUM jsou již pár let první americká metalová liga. Ruku v ruce s tím jde prozatím stále ještě nízký věk členů kapely. TRIVIUM mají rovněž ve svém čele charismaticky působícího frontmana Matta Heafyho, který v případě jejich intenzivních koncertů platí za pravého lídra, který umí na sebe strhávat pozornost svým hráčským zaujetím a dokáže diváky vtáhnout. Do karet jim rovněž hraje prozíravé stylové umístění vlastní tvorby, tedy někam mezi osvědčenou klasiku heavy/thrash metalu z osmdesátých let a moderní metalcoreový mustr. Kapela má tak dostatečně prostoru se na pódiu vyřádit a zaházet posluchače nekonečným vodopádem trilek, sól a kudrlinek, nehledě na skutečnost, že podobný směr má dnes velké množství fanoušků. To by tedy byly klady, přejděme k druhé straně mince.

Druhou stránkou věci je však fakt, že jejich songy absolutně postrádají osobitost a slévají se do nepřetržitého proudu téměř totožných partů, ze kterých není ani po osmi letech a šesti řadových deskách úniku kamsi na čerstvý terén. Nová deska byla tedy pro mne rozhodujícím materiálem. Ačkoliv mají TRIVIUM za sebou už hodně úspěšných alb, ani jediné z nich mne nikdy neupoutalo.

Bohužel však musím konstatovat, že jde v případě Vengeance Falls o věc, po jejímž poslechu mne opětovně v hlavě nezůstane vůbec, ale absolutně vůbec nic. Celé to beru jako jakousi vyšlechtěnou předváděčku bleskových partů v ranku moderního heavy metalu a opravdu mám dojem, že jsem snad za těch padesát minut poslouchal pouze jedinou skladbu - navíc takovou, která by mne ani jednou nedonutila výrazněji zpozornět. Je to pro mne velice kuriózní záležitost, protože mám dojem, že právě Matt Heafy má, díky své hráčské vybavenosti, odhodlání pro metalovou hudbu a celkovému charismatu, všechny předpoklady stát se opravdu jedinečnou Superstar kovové hudby, což se plně potvrdilo při strhujícím vystoupení na letošním Brutal Assaultu, jenže tomu tak zjevně nikdy nebude, protože TRIVIUM zkrátka nemají žádné pořádné skladby. Jsou jenom jakousi změtí vyškolených, precizně odehraných, bleskových a intenzivních heavymetalových figur, které se dají použít úplně do všeho, kdykoliv, kdekoliv, u čehokoliv klasicky metalového. Jsou zkrátka vzorem hollywoodského heavy metalu v jeho instantním, univerzálním pojetí, které se dá od manažerského stolu s hrdostí obhajovat jako něco super a vyhraného, byť z dlouhodobého pohledu jde o věc zcela zapomenutelnou a vlastně i zbytečnou.