Jako ochutnávku před blížícím se Brutal Assaultem se v redakci dohodlo, že připravíme nějaké krátké povídání či recenzi o jedné z kapel, které se na festivalu představí. Já jsem si vybral norské veterány Tsjuder (čti shoe-der) a recenzi na jejich poslední album Desert Northern Hell z roku 2004, jež vyšlo na dobře známém labelu Season of Mist. Možná se ptáte, proč poslední, když máme rok 2011. Vysvětlení je nasnadě, kapela se v roce 2006 rozpadla a oba hlavní členové Nag a Draugluin mezitím realizovali své nápady v projektech Krypt respektive Tyrann. Od prosince jsou ale oba zpět v mateřské kapele a Brutal Assault bude již jejich druhá koncertní zastávka v českých luzích a hájích (první v lednu 2005 jako předskokani krajanů Carpathian Forest, kdy málem zbourali klub a já čuměl s otevřenou hubou, přestože jsem stihl jen poslední dva songy). Jedná se o celkem exkluzivní záležitost, protože, pokud nemám mylné info, jediná další možnost, kde je možné si během léta vychutnat jejich muziku, bude německý mamut Wacken.

Samotné album není těžké identifikovat, jedná se o norwegian black metal v klasickém otřískaném (rozuměj othrashovatělém) rubáši ovlivněném starou školou jako Sodom, Bathory, Hellhammer nebo Possessed. Z posledních recenzí na Marastu se nabízí srovnání třeba s vrstevníky Urgehal.Řeknete si nic převratného, což je sice pravda, ale je třeba brát v potaz, že album vyšlo v době, kdy se slavnější krajané přehrabovali v avantgardních skříních, což si vynutilo i jistou odpověď z druhé strany. Krom toho je tak dobré, že hřímání nad nedostatkem originality je zbytečné hnidopišství. Myslím, že jde o desku, která se zalíbí (nebo ne) hned na první poslech, jelikož je zvukově dobře čitelná a vrhne na vás od prvních tónů úplně vše a vy buď začnete pokyvovat kebulí nebo to prostě nemáte v sobě. Muzikanti zvládají vše s přehledem, především změny temp mezi jednotlivými riffy jsou přesvědčivé jako málokde a vězte, že je jich dost. Vůbec riffy jsou to, oč tu běží, nečekejte žádný atmosférický klenot, ty ocení pouze ryzí blackmetalisti a ostatní normální lidi se přes prasozvuk nepřenesou (jestli se někdo nepřenese přes tohle, tak už vážně nevím). Tím pádem si dovolím tvrdit, že nazvučit Tsjuder na samotném Brutalu by nemusel být takový problém jako jiné blackmetalové bandy, je zde totiž čeho se chytnout, a tak by to i blackem nepolíbený zvukař měl dát. Rytmická stránka věci si též s ničím hlavu neláme, bicman z pomalejších pasáží zrychlí z nuly na sto za pikosekundu a ani se u toho nezapotí, pak šlápne prudce na brzdu, na plyn, na brzdu, na plyn, na plyn, na plyn… doporučuju při téhle jízdě zapnout bezpečnostní pás. Jediná vyloženě oddechovější záležitost je osmiminutový opus Mouth of Madness, který se drží hlavně ve středním tempu, až máte místy pocit, že se opravdu pomalu ale jistě propadáte do hlubin šílenství. Z toho vás ale ihned vymrští další zběsilá riffáž ve skladbě Unholy Paragon, a kdyby to někomu nestačilo, tak i velice povedený cover old school pařby Sacrifice, která poprvé spatřila světlo světa na jedné fošně z roku 1984, na jejímž černém obalu se skví kozlí hlava. Morbid Lust na závěr je zřejmě nejvíce atmo kousek na albu a rovněž šance pro posluchače vrátit se do reality.

Beru to tak, že většina čtenářů Marastu blackově zaměřené kapely na Brutal Assaultu asi prosedí v pivním stanu, ale též mám pocit, že byste mohli dát Norům šanci. Pokud jim bude přát zvuk jako před šesti lety v Black Psu, možná vás ten black s notnou příchutí starého thrash metalu celkem chytí a možná si i hlavu vytřepete.