It's only black metal! Den norske kirke (Norská církev) asi nehlásá Dobrou zvěst moc autenticky, když pouhých 20 % Norů považuje Pravou víru za zásadní osu svého života, zatímco ze zbylé majority se už léta rekrutují ti nejoddanější stoupenci Zlého, kteří se chápou nástrojů s bezbožným záměrem nasrat Všemohoucího. Dlužno podotknout, že se jim to podaří jen stěží, protože a) Pán je láska (i když Písmo má pro případ mimořádných zatvrzelců nemilosrdnou klauzuli, viz například Mk 3:29), b) ten rohatý mezulán, jehož domnělou moc blackmetalisté tak horlivě vzývají, je ve skutečnosti docela ubožák, vždyť praotci zakladateli Lutherovi stačily pouhé pšouky, aby jej zahnal. (To mě přivádí k zamyšlení nad složením stravy pozdně středověkého mnicha Říše římské národa německého, ale neodbočujme příliš.) Důkazem, že Ďábel ztrácí dech, může být letošní neúroda pravověrně blackmetalových alb – respektive pokud se urodilo, satanská propaganda selhala a rouhavá ohavnost se k mým uším nedostala. 

A tu náhle přikvaltovali Tsjuder (vyslovuje se prý ŠŮ-DER, asi něco jako boty z jelena – jak skandinávské)! Druhá liga norského black metalu (do první patří modly satanjugend jako Satyricon nebo Gorgoroth, kdežto do druhé řadím podzemnější ohyzdnosti jako třeba Urgehal nebo právě Tsjuder), kterou jsem však zaznamenal už dříve – podoben zapálenému inkvizitorovi toužícímu zvědět plány nepřítele jsem naslouchal svatokrádežným bestialitám předchozí desky Desert Northern Hell a náramně si to užíval, protože trocha thrashe do toho black metalu nikdy nezaškodí! Kapela si pak dala na pár let pauzu (kytaristovo reuma si asi vyžádalo ozdravný pobyt v termálních lázních u Knížete zla, zbylí dva pekelníci pak pravděpodobně strašili nebohé stařenky na cestě do kostela), leč v prosinci 2010, když byla zima nejstudenější a noc nejčernější, se znovu sešla, aby pokračovala v nekřížové výpravě.

Originalita se mezi satanáši nepěstuje, čili Legion Helvete pokračuje tam, kde předchozí album skončilo: netichou vichřicí kytar (jejich „studené“ ladění mi malinko připomíná to nejhorší z Gorgoroth – mějme přitom na paměti, že ve slovníku Antikrista „zlý“ znamená vlastně „dobrý“), neúnavným tepem bicích (jako by si prokřupávala klouby sama nemrtvá armáda Naglfaru) a nesvatým havraním krákorem, který čpí sírou a rzí. Ano, to jsou ingredience všech černokněžníků – Tsjuder však pravděpodobně obětovali dostatečné množství koťátek a připravili náležitý počet křesťanských panen o květ jejich počestnosti, pročež jejich zvrácenému umění požehnal sám Belzebub, jinak si to vysvětlit neumím. Deska tak obsahuje pekelnou jiskru, která posluchače posedne Bohu nemilým chtíčem třepat nohou do rytmu – nevinné oběti pak může pomoci jen opakovaný poslech nebo odborná pomoc speciálně vyškoleného vymítače.

O Legion Helvete nelze ve vážném duchu nic moc napsat, není to nic víc než mistrně zahraný kánon: dřevní black metal, který ve své intenzitě neustoupí ani o píď, zároveň z něj je cítit radost z hraní a jakási chytlavá písničkovost. Ortodoxní zlo bez špetky progrese pravděpodobně nelze zahrát lépe.