Není moc spolků, které by během existence prošly srovnatelnou křivkou zájmu o svou tvorbu a nazírání na ni, jako parta kolem milovníka německého hard rocku, heavy metalu a ctitele Richarda Wagnera, Christofera Johnssona. Zpočátku čistě death metalový projekt, který ve skandinávské větvi patřil k těm schopnějším, posléze začal do své tvorby stále markantněji implantovat vlivy vážné hudby, dá-li se to tak nazvat. Ty konkrétněji transformovaly další Johnssonovu slabost, obdiv ke starověkým blízkovýchodním kulturám. „Objeveni“ byli Therion až s komerčně megaúspěšným opusem Theli (1996), ačkoliv v té době již měli za sebou pořádný kus cesty lemovaný čtyřmi na svou dobu nadprůměrnými deskami. Přes noc se z nich stala velká a žádaná kapela, která přišla s něčím novým, ačkoliv to zas tak úplně nové nebylo. Několik let byli na koni, vymetali celý svět a točili další desky. Na nich už ale nebyli schopni navázat na dosavadní vývoj a pomalu se stávali vlastní karikaturou. Výsledkem je, že ve vztahu k Therion dnešních dnů existuje velká skupina true fanoušků, velká skupina těch, kteří z nich mají prču, a ti, co Therion prostě respektují – minimálně jako pojem, který disponuje osobitým rukopisem a byl za sebou schopen zanechat několik hodnotných otisků.
A jak tomu bude po deváté řadovce? Kromě toho, že přibylo pár not do té lepší poloviny jejich tvorby, se asi nic velkého nestane. Forma je stále stejná, takže

obavy že by se k Therion mohli vrátit ztracení příznivci, by asi byly liché. Určitých změn k lepšímu doznal výraz, což na druhou stranu po skoro neposlouchatelném Siriu B asi nebyla až taková fuška. Otvíračka Mitternacht Löwe je poměrně neslaná nemastný klasický odrhovák se sterilním operním zpěvem, následující titulní skladba je ale příslibem toho, že Johnsson zase při skládání aspoň trochu přemýšlí, a nijak výjimečně, ale příjemně kombinuje mužský a ženský zpěv. Úvod třetí The Perennial Sophia připomene křehkým projevem začátky Anneke v tenkrát ještě neunavených The Gathering. The Wisdom And The Cage má díky hlasovému projevu Snowyho Shawa nečekaně a o to víc svěže avantgardní nádech. Gotikou stříklá pětka Son of the Staves of Time uzavírá nejen zhruba první třetinu desky, ale i to nejlepší, co na ní lze najít. Zbytek (vlastně spíš většina) tvoří víceméně slitý blok již profláklejších heavy jucháren (folkověji laděná Trul budiž jednou z čestných výjimek) prokládaných pocitovějšími a na emoční strunu zdánlivě víc hrajícími pasážemi, ze které v hlavě zůstane nanejvýš pár povedených melodií. Ty ostatně Therion vždy uměli. Při mamutí délce desky, oproti které i nekonečných 78 minut trvání promáče by se mohlo zdát milosrdnými, je to ale pořád málo.
Šuma šumárum: i tato deska Therion je postižena 1) snahou narvat na ni patrně všechno co bylo od poslední návštěvy studia složeno, 2) již jedenáct let trvajícím záměrem natočit Theli II. Člověk z ní ale po delší době nemá pocit, že na něm Johnssonův pojízdný cirkus zkouší, co ještě zkousne, snese ji poslouchat delší dobu, dokonce se k ní s odstupem možná i vrátí a semtam na ní najde něco nového. Znamená to pokrok?
P.S.: Snad to povedenější z aktuální desky a ze starší tvorby předvedou Therion naživo v pondělí 12/02 v pražském Abatonu. S sebou přivezou Grave Digger a Sabaton.

15 / 90:94