Ne zrovna čerstvá novinka, ale když je něco kvalitního, tak se oplatí si to připomenout i s mírným časovým odstupem. I když je doba rozmachu psychedelického rocku tatam (dochází drogy?), základna pro fanoušky mírně sjeté rockové nálože obsahuje pár solidních jmen. Namátkou Psychic Ills, Wooden Shijps, výtečné Earthless, populární Colour Haze, vesmírné 35007, či značně zfetované Hypnos 69 a mnoho dalších, výborných partiček.
U.S. Christmas (USX) jsou spíš z těch mladších, možná právě o to víc se snaží těžit z místy již zaprášených stylových klasik. Citovat jako zdroj inspirace Neila Younga, Hawkwind a k tomu Neurosis, to zní jako solidní delirická kombinace, a taky je. Dřívější nahrávkou Salt the Wound spíš ještě po kolena v bahně stoner rockové deziluze, na Eat the Low Dogs pak definitivně spíše směrem k Hawkwind (hlavně Warrior on the Edge of Time, coby nejvýraznější album legendární smečky).
Jemný, neurvalý, přesto nezastavitelný kvapík si to sviští divokou prérií,

posluchače obklopuje liduprázdnou pustinou, snad jen ti modří hadi pro doplnění nutné atmosféry nasávají horký vzduch. Pod zdánlivě ošuntělou kapotou ale pracuje svižný a technicky vyspělý motor. Řídící jednotka v podobě Nate Halla a jeho nadevše čnící kytara a vokál určuje moment akcelerace a jemného oddechu, zbytek kapely nepokulhává, přesto se nejedná o žádnou zbytečnou přehlídku technické arogance. Na USX je zřejmě nejzábavnější ten okolní opar, způsob, jakým se jednotlivé nástroje doplňují a vyplňují celý prostor okolo stěžejních pilířů jednotlivých skladeb. I poměrně strohé koláže navodí záhy potřebnou „naléhá z posledních sil“ atmosféru, celkově se album nese v lehce depresivní mlze a je v tom naprosto přesvědčivé.
Pokud něco vytknout obecně, tak je to asi tradiční slabina či toliko signifikantní vlastnost stoner rocku – občasná absence silnějších motivů způsobuje krátkodobý pocit prázdnoty v poslechu. Na soustředěné jímání zvuku tedy spíše méně vhodný materiál, nicméně občasné zívnutí je v rámci přijatelných norem. Koneckonců to má být stoned a posluchač tedy taky, a pak se to prý vstřebá.
Konkrétně k provedení USX nemám silnějších výtek, jejich pojetí je precizní, dynamické, sebejisté, což mi vyhovuje třeba víc než zbytečně umělecké halucinace typu Bardo Pond (jo jasně, to je trochu jiná liga, jen jsem to použil na příměr), při jejichž vstřebávání je třeba pro samou snahu o zachycení motivu potit snad i krev.
Chtěl jsem upozornit na kapelku, jejíž hudba se dobře pouští k uklízení, vaření, řízení, krmení hadů, práci a následovnému flákání se na gauči, coby podklad k filmům s Brucem Lee (vše pečlivě otestováno). Pár solidních rozkopávaček, pár jemných halucinací, pro fandy například posledního alba Minsk nebo

nasrané pohodovosti sedmdesátek docela nutnost. Škoda jen, že se letos víceméně rozpadli a o to víc škoda, že jsem je na Sedmičce proflákl. Pech docela, že?