Nový Zéland. Sakra, Nový Zéland! Kdo by si řekl, že zrovna tady se objeví několik maníků, kteří řádně posunou limity extrémní muziky. Protinožci zvolili nejostřejší možný název, zavřeli se do zkušebny a dřeli, dřeli, dřeli... Opomeneme-li počáteční porodní bolesti a hledání vlastního stylu, výsledkem jejich snažení byl debut Of Fracture and Failure (2007), při jehož poslechu se undergroundový svět pokakal. O co šlo? Onehdy kvintet přišel s obludně nelidským pojetím death metalu, který všechny jeho hlavní vlastnosti vytlačil do mezních hranic, jež se obvykle na měřících přístrojích znázorňují červenou barvou. Toto album je zhudebněným spirituálním chaosem – kam dosud dosahovaly špičky žánru, tam se po jejich hlavách procházejí právě Ulcerate. Samosebou, že role otců zakladatelů je nepopiratelná, ale úkolu, jak s ní naložit, se ujali Novozélanďané s vehemencí víc než bestiální.

Řekněme, že základem jejich tvorby na prvním albu je peklodeath klasiků Immolation a zmrazující nervozita masochistů Gorguts. Členům kapely to očividně nestačilo a přidali šílené tempo, v němž se většina kompozicí odehrává. Blastující devastace opět upomíná na Kanadu, tentokrát na Cryptopsy ve svém vrcholném období (Whisper Supremacy) – neuvěřitelně talentovaný bubeník-atlet Jamie Saint Merat připomíná Flo Mourniera měrou více než velkou. Člověk, který zmíněné spolky zná, by si řekl: „No tak to už snad stačí, ne?“ Ehm, nikoliv. Spolek svou nechutí k jakémukoliv kompromisu (v termínech disharmoničnosti, rychlosti, komplikovanosti, nasranosti a vyšinutosti) a vůlí dohnat věci až na samý kraj lidských možností se nechutně přibližuje neurotickému milníku Solace od Ion Dissonance. Of Fracture and Failure je komplexní jízda plná schizorifů, zvratů a technického běsnění. Ta deska vás na konci vyprdne jak podmořský Kraken stolici.

Rok 2009. Everything is Fire - pokračování číslo dvě a opět naprostý armageddon. Změny však nastaly. Zaprvé, sestava je řádně překopaná a deska byla nahraná pouze v triu. Zadruhé, kapela vlastní tvář osekala od nepravidelných rytmických konstrukcí a soustředila se na rify jako takové a především na atmosféru, která (ne)mocně ztěžkla (zahraniční tisk píše o příměrech k Deathspell Omega či Portal). Ta se po celých padesát minut drží na hranici schopnosti zapálit posluchači hlavu. Ultratemný, pořádně podladěný sirnatý sound vlastně po celou dobu nahrávky ve své nazlobenosti nijak nepoleví. Vinu na tomto zvěrstvu nese taktéž hlas vokalisty a baskytaristy Paula Kellanda, který záhrobní hloubkou přeřezává větev souvislosti s debutem, na němž se hlavně hystericky ječelo. Ostatně také on tvoří velké pojítko s Rossem Dolanem z Immolation. Délka všech skladeb se pohybuje kolem šesti minut, skupina má čas na to si s feelingem pohrát, písně bych se nebál označit za epické. A opět se rezignuje na jakékoliv melodické kytarové sólování, skladatelé si „povolili“ pouze kataklyzmaticky rezonující vysoké tóny. Kytary Michaela Hoggarda na sebe vrství jednotlivé melodie, někdy spolu hrají unisono, jindy se zas střídají v hraní podladěného „spodku“ a schizofrenního „vršku“; nepřekonatelné jsou momenty, kdy mezi sebou trhaně komunikují a flirtují (což posluchač vnímá jako kytarový stereoatak - tu zleva, tu zprava). Skupina se nebojí jednou za čas zvolnit; v těchto intermezzech zřetelně evokuje ponuré náladoborectví Neurosis. Většinou tyhle pasáže nevěští nic dobrého a jsou předzvěstí věcí příštích. Ulcerate tak ve finále zní jako hypernarvaná mašina plná nenávisti - tak jako ona z neznáma se vynořivší vesmírná loď z filmu Horizont událostí.

Z předchozího textu je snad zřejmé, že toto není pro všechny. Radím tedy všem jedincům s růžovým spodním prádlem: „Zdálky se vyhnout!“ Pro ty zasvěcenější paroháče jen dodávám, že Hate Eternal (o Immolation ani nemluvě) mají velmi nebezpečnou konkurenci, která je v některých ohledech i překonává. .:. 9.5/10