To, že v polovině devadesátých let minulého století došlo u několika kapel k zásadnímu stylovému obratu, možnostem podívat se na žánr z úplně jiné perspektivy, by bylo jistě nošením dříví do lesa. Za těch cirka deset let se scéna všeobecně liberalizovala, zpětně se doceňují desky, nad kterými visel v době vydání otazník. V případě Ulver se toto nestalo, především pro jejichnezařaditelnost; i ve svém „metalovém“ období nepřišli s deskou, která by se té předchozí podobala (viz „trilogie“). Nicméně po - dle mého soudu nedoceněném - albu Blood Inside, které posluchače mátlo neurčitou atmosférou balancující na hraně tísně a hřejivé jistoty zároveň, kde se exponovaly velmi odlišné styly a nálady a jenž bylo zvukovou explozí severské imaginace, se kapela stáhla do ústraní, z něhož vylezla potají až s novou desku na podzim roku 2007.

Ta je dá se říci pravým opakem desky minulé. Podle PR prohlášení Garma se jedná o „doposud nejintimnější nahrávku Ulver, tichou, temnou a tragickou“. Čímž vlastně popsal album dokonale, navíc takto úmyslně pojal její „dojmovou“ složkou. Na Shadows of the Sun se skupina vrátila ke znění série ambientních EP (Lyckantropen Themes, Silencing the Singing, A Quick Fix of Melancholy), přičemž svůj výrazový rejstřík obohatila o doprovodné klasické muzikanty, kteří pestrou emocionalitu Ulver dále prohlubují. Poslední deska sice postupuje podle vzorce nastoupeného na Blood Inside, tedy v čistě abstraktních formách se vytvářejí jednotlivá zákoutí (odstínů převážně šedé) a celek je bez opakovanějších poslechů dost neprostupný, ale na rozdíl od ní se novinka zbavila jisté excentričnosti a od počátku až do samého konce zůstává komorní.

Úvodní Eos je jakýmsi „vtažením“ do éterického světa Ulver, její přímost totiž nekoresponduje s vnitřně složitější konstrukcí zbytku alba; nástroj thereminvox zde dostál svého účelu, tak jako na poslední (opět přímočařejší) What Happened? a dává jí jakýsi punc objemnosti. Ulver na Shadows of the Sun neortodoxně užívají postupů klasické hudby, nevrací se zpět ke sloce a refrénu, témata plynule rozvíjejí než by je utnutím ničili. Novinka má blíže než kdykoliv předtím k takovým darkwave klasikům Dead Can Dance než k ruchům Fennesze, který se mimochodem na desce podílel (píseň Vigil). Co lze na Ulver bezpochyby obdivovat je jejich umění zkratky i v natolik vzletně pojatých náladách jako v druhé All the Love – píseň v pomalém triphopovém tempu pluje krajinou smutku a při jednotlivých výjevech z lodi se návštěvníci kontinuálně přemisťují z jednoho obrazu do druhého. Za dvě minuty lze proplout i celý tok Amazonky. Co nadmíru překvapilo a zároveň vysvětlilo, byla konzultace s panem Davidem Sylvianem. Ano, mistr posmutnělých písniček a ambientních poloh pomáhal najít správný přístup k vysněnému cíli. Ulver tedy zní (s vnější pomocí) dospěle, už ne tak exaltovaně a to i přes výrazně romantizující lyriku a zastřený hlas pana Garma.

Romantičnost, tragiku a smutek lidského života lze jistojistě zabít patosem, Ulver tohoto aspektu jistě dosáhli v textech, jenže jsou pronášeny v natolik sugestivním hudebním prostředí, že nabyly všeobecnou platnost. V tomto ohledu by jako gesto více než minuta a půl ticha po doznění posledního tónu nemělo člověka nechat chladným. Já před tímto gestem smekám.

PS: Za zmínku stojí excelentní převod Solitude z pera Black Sabbath.