Považuji za trestuhodný hřích, že na Marast Music není recenze ani jednoho alba této výjimečné kapely. To dnes hodlám napravit. Zároveň tím hodlám vzdát hold jedné z nejosobitějších kapel současnosti, protože před pár týdny pánové oznámili, že vyrážejí na rozlučkové turné a v roce 2013 ukončí svou čtrnáctiletou kariéru, lemovanou jednou deskou lepší než druhou, vydáním best-of kompilace Anthology 1999-2013. Ach jo, za poslední dva roky přišla scéna hned o několik velikých jmen.

Metalcore není zrovna žánr, který bych nějak zvláště vyhledával. Spolky mě v tomto směru nějak oslovující bych mohl spočítat na prstech jedné ruky, a to by mi klidně ještě mohly dva tři prsty chybět. A Američané UNDEROATH jsou právě jedni z těch mála šťastlivců. A nejen to, tuhle partu přímo zbožňuji a na každou jejich novou fošnu jsem čekal s velikým napětím. Každý, kdo zná jejich tvorbu, ví, že házet je do škatulky metalcore je tak trochu rouhání, protože jejich sound žánrové mantinely zdaleka překračuje.

Když jejich rudovlasý bubeník (mimochodem poslední zbylý člen původní sestavy) Aaron Gillespie ohlásil, že odchází a bude se nadále věnovat svému projektu THE ALMOST a sólové tvorbě, byl jsem hodně zvědavý, jak se zbytek kapely s tak těžkou ztrátou vypořádá. Aaron byl totiž nejen perfektní bubeník a skladatel, ale i jeho čistý hlas byl jedním z jejich poznávacích znamení. I přes jisté obavy jsem cítil takovou zdravou nervozitu z toho, jak novinka dopadne. Nebudu to zbytečně prodlužovat a rovnou řeknu, že to chlapci zvládli na jedničku s hvězdičkou a naservírovali nám opět pořádnou porci strhujícího materiálu. Za těch mnoho let působení v hudební branži už mají tolik zkušeností a přesně vědí, co a jak udělat a jdou si tvrdě za tím. Velikou díru v sestavě zacelili více než dobře. Za bicí totiž usedl Daniel Davison, bývalý bubeník NORMA JEAN, a ten je, co se paliček týče (nezpívá), minimálně rovnocennou náhradou. Ani vokální část nezůstala pozadu, frontman Spencer Chamberlain na sobě hodně zapracoval a společně s kytaristou Timem McTaguem dotáhli zpěvy i bez Aarona na velmi vysokou úroveň.

Ø (Disambiguation) je až neuvěřitelně pestrá, mnohovrstevnatá, suverénní, rozkročená přes několik žánrových škatulí. Do jednoho celku spojuje post-hardcore, post-metal, emo, moderní postupy, elektroniku, prvky screama a občas až post-rockovou zasněnost. Výsledkem je pak deska s nenapodobitelnou atmosférou, která vás naprosto pohltí. Nemalou zásluhu na tom má kytarové duo Tim McTague/James Smith. Kytarová práce byla ostatně vždy pro UNDEROATH specifická. Zbytečně se nehoní za nějakým ukrutným primitivním riffováním, ale spíše budují atmosféru desky neokoukanými, mnohdy až abstraktními vrstvami zvuků, ne nepodobnými třeba takovým DEFTONES. Samozřejmě se dočkáte i drsných nervózních zasekávaček, ale ty jsou podány tak nenuceně, že kolem vás jen tak proplují a nijak vás nevyhodí z plynulého poslechu. Zajímavé je i časté využívání různých pokroucených pazvuků a pískaček. Pevnou kostru tomu dává perfektní souhra basy s bicími. Hlavně bicí si zaslouží zvýšenou pozornost. Různé přechody, rytmické zvraty a na první poslech nenápadné vychytávky jsou ještě doplněny perkusemi a dohromady tvoří opravdu pestrý kolorit, který je radost poslouchat. Pomyslnou třešničkou na dortu jsou pak zpěvy, pohybující se od hardcorového běsnění, zoufalých nářků až po krásné čisté melodie. Spencer za jedna. Nikdy bych nečekal, že to řeknu, ale Aaron mi nechybí. Nebyla by to tahle parta, kdyby si nevyhrála i se zvukem. Ten je krásně měkoučký, plastický a neskutečně průrazný zároveň, na hony vzdálený dnešnímu trendu „dokonalosti“.

UNDEROATH už dlouho patří mezi největší klenoty Solid State Records, zaměřené na křesťansky orientované spolky. A ač to někomu může být proti srsti, doporučuji si alespoň v rychlosti prohlédnout booklet. Texty nejsou vůbec špatné, ba naopak. V žádném případě nejde o laciné vyvolávání prázdných náboženských frází. Ale to už stejně každý jejich fanda dávno ví. Nemá cenu vybírat nějaké top skladby. Ø (Disambiguation) prakticky nemá slabé místo a odsýpá jako písek v přesýpacích hodinách. Vedle sebe tu hrdě stojí jak měkčí kusy (Paper Lung, In Completion), tak brutální jízdy (A Divine Eradication, Vacant Mouth). Dokonce i dvě experimentální elektronické skladby mezihry Driftwood a Reversal bez problémů zapadají do celku a nepůsobí jako pokus/omyl-výstřelky u mnoha jiných spolků.

UNDEROATH i na poslední desce pokračují svou vlastní, těžko napodobitelnou cestou a po už tak monstrózních nahrávkách jako They Are Only Chasing Safety, Define the Great Line a Lost in the Sound of Separation (prakticky celá diskografie) potvrdili svou neochvějnou pozici na vrcholu potravního řetězce šlehou jménem Ø (Disambiguation). Jednoznačně jedna z desek roku 2010 a jasný důkaz toho, kdo že v těchto vodách vládne. Nakonec tedy jen: RIP, budete nám chybět, Bohové metalcoru.