Znáte to - pracovní den nezačal zrovna dvakrát dobře, šéfova nálada stojí za dvěWelcome to the family…!věci, kolegiální solidarita se ustálila na bodě mrazu a ani zpáteční cesta přeplněnou MHD za moc nestojí. Nálada se blíží ke kritickému bodu agresivní exploze od časného rána kumulujícího se vroucího napětí, bodavého stresu a negativních emocí velkých jako ropná skvrna u pobřeží Louisiany. Všechno, co vám od rána sžírá hlavu jako nespokojený investor, se ne a ne dostat ven. Sednout si tak s dvojitou sklenkou Gold Symphony do pohodlného křesla, přehrávací věž natočit proti oknu – ať z toho mají něco i sousedi, a dát si kilowattovou masáž pulzujícího hardcore namíchaného s ostrou deathcorovou příchutí a kupou četných breakdownů, pěvecké zuřivosti a kreativních bubenických přehlídek.
Hitem letošního léta není totiž deštivé počasí a nová deska Elvise Presleyho,

ale debut kalifornského gangsterského komanda UPON A BURNING BODY. Nahrávka je inspirovaná několika filmovými rolemi charismatického newyorkského gangstera Al Pacina. Hercovo vzezření ani typický ďábelský pohled s nádechem tajemna a špinavého vyděračství ovšem nahrávka nevlastní – a vlastnit zřejmě asi ani nebude. Tenhle prudérní band se špinavou kůží a několika kilogramy oceli (a několika tělními otvory navíc) má blíž k Dillingerově tlupě ze 40. let, ale chtít všechno, to prostě nemůžeme. Proto je tu moderně namíchaná ambiciózní nahrávka s býčím temperamentem a horkokrevností nájemníka San Quentinu, která navzdory hmatatelnému trendovému klišé dokáže vyprášit kožich jak fanouškům prvního alba WHITECHAPEL, tak i fandům THICK AS BLOOD, OCEANO napůl cesty k ranným EMMURE nebo SUFFOKATE.
Pevné kompozice prokomponované jako lidské tělo to sice nejsou, ale určité

kouzlo jim upřít nelze. Na pozadí zní stále nějaký podklad; disharmonická melodie, doprovodný riff, pichlavé sólo, doprovodné vokály, bubenické výplně... Nosný riff okořeňují nápadité bicí a permanentně naštvaný řev. Není sice bůhvíjak variabilní, ale svoji úlohu plní dokonale; skladbám mimochodem jeho živelnost, neústupnost a přímočará konzistence velmi sluší. (Přesně tenhle pocit jsem měl i u válce DESPISED ICON In the Arms of Perdition, když jsem jej slyšel poprvé.) Fanouška zpěv zklame snad jen v nostalgickém kontrastu závěru skladby Scarface a poslední City Hall, kde bych změnu uvítal.
Už jsem to nakousl - živelnost. To je přesně ono, to, co nahrávce přidává na atraktivnosti. Intermission, Carlito's Way - to jsou brutální skladby, rozbouřený mořský vlny, větrolamy, sněhový laviny, pouštní bouře... Někdy mi kapela dá vzpomenout na CARNIFEX a na skladbu WHITECHAPEL This is Exile (úvod Intermission), ale jinak je slyšet vlastní nápady (ačkoliv se to bude mnohým zdát spekulativní), vlastní hlavu s vlastní intuicí, která tu a tam kousne jako vyhládlý psisko a tu a tam zase nadchne kompozičním důvtipem a hráčskou precizností (Heat).
Jedno je ale jisté. UPON A BURNING BODY udělali snadno rozpoznatelné kompozice,

od kterých lze očekávat mnoho, anebo taky nic. V obou případech se určitý dojem dostaví. Za sebe zvedám palec nahoru. Kytarová sóla mi chutnají (nejsou sice v každé skladbě, ale jsou tam, a někdy i několik na jednu skladbu), jsou to vyloženě emocemi napnuté struny, které kytarové duo dráždí jako drzý chirurg otevřenou zlomeninu. Pečlivost, moderní zvuk, suverenita, kvalitní tah na bránu, elitní bubeník za zády a agresivní gangsterské vokály. To jsou hořko-mléčné lahůdky, kterými tenhle zběsilý pouťový kolotoč disponuje. Zvuk rozvlní i sebebytelnější okenní tabule a zvířecí horkokrevnost nenačechrá sousedčiny nervy jako nic jiného. Horší je to sice s časovou trvanlivostí, ta ale ani k jedné slečně netrvá věčně. Tuhle věc si užívám, protože jsem přesně tím druhem posluchače, který tuhle hudební sortu může se vší tou parádou, povrchností a trendovostí kolem.