Velvet Cacoon již od loňska neexistují. Ale kdo ví... Povedená dvojka z Oregonu,

která kolem sebe šíří obskurní zvěsti, se loni rozloučila hned dvěma alby. Prvním jest P aa Opal Poere Pr. 33. Duo na něm notně zpomalilo a dá se říci, že i ztěžklo, nicméně nepředvedlo nic, čím by inovovalo svůj mistrovský tvar, jehož dosáhlo na léta vzdáleném Genevieve. O to zajímavější je jeho bratříček nazvaný Atropine. Na stránkách vydavatelství Full Moon Productions sice tvrdí, že materiál vznikal v rozmezí čtyř let, ale bůhví, jak to bylo.
Dvojalbum představuje zdařilý přístup k podstatě ambientu, respektive jeho temnější odnoži. Porce jdoucí k dvěma hodinám čistého a do mrákot uvádějícího nízkofrekvenčního dunění vyžaduje trpělivé uši. Nechat se uhranout, i na to musíte mít „sval“. Prostě se jen nechat unést, zatáhnout záclony, nasadit sluchátka a začít s meditací na způsob černé mše...
Zhruba tak nějak to možná mysleli Josh s Angelou, kteří to mají všechno na svědomí. Jejich masivní hlukové plochy posílají posluchače někam... někam do

říše mrtvých jako vyšité z Erbenovy Svatební košile. Noc. Noir. Tma. Mrtví vylézají z hrobů. Zní to možná klišovitě, ale takový hnilobný zápach jdoucí z reprobeden je až přespříliš uvěřitelný. Atropine je vůbec celý zabalený do pohřebního roucha. Už jen ty názvy písní: Funeral Noir, Graveside Sonnet, Nocturnal Carriage.
Ladění je tedy jasné. Velvet Cacoon – i když zde nehrají jednoduchý a nebezpečně uhrančivý black metal – však divě nepřeskočili na jinou kolej. Už na konci skvělého Genevieve předvedli sedmnáctiminutový zvukový ambientní monolit, který k jejich blackové tvorbě skvěle seděl a spoluvytvářel celkový zasněný dojem. Fér by bylo rovněž zmínit originální přechod hned v první písni na Genevieve. Z tupavého LSD blacku se náhle zpoza opony objeví jeho neviditelný bráška, dark ambient, a zcela jeho harmonickou linku schramstne. Po této vsuvce se opět na scénu vrací původní blackové téma. Zvláštní metamorfóza.
Na Atropine však o žádnou kytaru ani palcem u nohy nezavadíte. Ony ambientní mezihry, které tvořily blackový protipól, zde převzaly žezlo a diktátorsky posluchači velí, na co se má připravit. Téměř všechny skladby vytvářejí černočernou nerozpustitelnou mlhu, která se rozplývá až po dohrání poslední skladby Autumn Burial Victoria. Za zmínku rozhodně stojí 28 minut trvající nehybný kolos Nocturnal Carriage. Jen detailně se proměňující zvuk pozvolna roste, staticky trvá a nakonec pomalu zhasne. Zajímavější je skutečnost, že ačkoliv zvuková vlna opticky připomíná zeď, která se na vás pomalu valí a vytváří domnělý pohyb směrem k vám a vy stále čekáte, že budete zavaleni a udušeni, nakonec se nic takového nestane. No není to od autorů čirá zlomyslnost?
Deska má především famózní nástup s písněmi Candlesmoke a Funeral Noir.

Druze zmíněná by mohla posloužit soundtracku filmu Mazací hlava. Paradoxem může být i to, že přes vyřčená adjektiva (smrt, tma, tajemno), deska působí měkkým a uklidňujícím dojmem; jako jakési tišící sedativum, jenž vás zanese daleko za horizont. I když má deska i své slabší stránky (37 minut trvající šramot na hranici slyšitelnosti Dreaming in a Hemlock Patch je už příliš silná káva), i po patnáctém poslechu dosahuje stejné intenzity jako při prvním seznámení. Vnitřní síla přetrvává.
Na desce není víceméně co analyzovat a byla by to chyba. Stačí poznamenat jediné: jednoduché, ale účinné. Velvet Cacoon jako své memoriam vydali skvělou desku plné kouřové až morové atmosféry. A jednovětný příměr na závěr? Mirek Černý černí černý pokoj, aby byl černý.

PS: Slušností by bylo zmínit, že následníkem Velvet Cacoon jsou Clair Cassis.