S pohledem na název první Vincový dlouhohrající desky by se chtělo říct, když léto, tak letní deska. Že by se vyvztekal na předchozím EPku Hell Can Wait a tentokrát se rozhodl natočit pohodovou desku plnou provzdušněnejch beatů a textů o prohánění děvčat (nebo kluků) u bazénu s mojitem v ruce? Kdepak, Léto '06 se totiž neodehrálo právě podle Vincovejch představ, jak sám říká: „Byla to pro nás všechny zmatená doba plná rozčarování, kdy jsme se museli chovat jako dospělí, i když nám bylo teprve třináct.“ A tak i když je z novinky léto cejtit, je to ten dusnej, horkej vzduch před bouřkou, kdy se po nebi honěj černý mraky a vzduch je plnej napětí.

Ale konec vzletnejm přirovnáním a dejme si trochu suchýho popisu. Základ jsou temný, nepravidelný a hodně nabasovaný beaty. Docela neposedný, na hip hop dost rozházený, nejsou to jen držáky pro rapovej přednes. Často jsou vyšperkovaný různejma bubínkama a tamburínkama – jasně, léto, ale tady tyhle „vyhrávky“ spíš naháněj husí kůže, plíživý napětí.

Napětí určitě dotvářej taky střídmý, většinou lehce rozpitý samply. Ty občas pouštěj hrůzu, občas podmalujou melancholičtější moment, ale v naprostý většině ne na úkor beatu. Což je dobře, protože správně vynikne vrnící, neposednej motor beatů, kterej skladby nekompromisně tlačí kupředu. Snad jen dvakrát třikrát se dostaneš k rozmáchlejším, výpravnějším momentům. Ale žádný epický, bombastický výpravy á la Kendrick Lamar nebo Kanye West, Vince ví, jak se držet svýho kopyta a neztratit se ve vyprávění. Držet linku.

A linku drží i v rapovým přednesu. Drží se středního tempa, drží se tématu. Jeho přednes je konzistentní, což možná nezní úplně pochvalně, ale v konzistenci je síla. Má lehce nakřáplej hlas, ve kterým se mísí floutek s vnitřním napětím a asi i trochou tý nostalgie. Příběhy přezrálýho letního ovoce prožívá, ale nenechává se strhnout do přehrávání a teatrálnosti ani v momentech, kdy už je hniloba patrná zvenku.

Samozřejmě se nabízí srovnání s Earl Sweatshirt, se kterým je Vince takřka jedna ruka, hostujou si na deskách a oba se točej okolo stejnejch crew. Earl je neutěšenej a odtažitej, nechává beaty rozpít a stagnovat. Naproti tomu Vince je šťavnatej, neposednej a nechává beat vládnout. Kde Earl sází na zhulenou letargii, Vince nechává tepat puls velkoměsta. Oba se ale vyrovnávaj s obdobím, který pro ně nebylo právě jednoduchý a ve kterým byly momenty, který by snad bylo lepší nepřipomínat. Rozdíl je v temperamentu, nálada obou desek je vlastně docela podobná.

Co se týče bilancování, musím říct, že se mi Vince trefil do vkusu takřka přesně. Masivní beaty, správně temná atmosféra a rap, kterej buduje napětí bez zbytečnýho divadla. Taková kocovina v hektickým, rozpáleným dnu, kdy je všechno takový hlasitější, rozjitřený a člověk cejtí nastupující paranoiu. Hluchý místa takřka žádný, snad až na dva tři trochu přehnaně sentimentální momenty. Takhle ano!