Stála nad poskakující tatramatkou a supermopem z novashoppingu vytírala koupelnu. Mašina na praní, pamatující ještě Husáka se Štrougalem, dupe po chodbě jak zběsilá. Konečně hotovo. Utře čelo, sundá šátek. Káva, cigárko, ona rozvalená v křesílku, nohy přes štokrle. Dveře na fest zavřený, tatramatka jen vzdáleně duní. Co to ten vlasáč vodvedle zas pouští? Tak to měla stará - ročník 54, to snad ještě tak hrozný není, někteří tomu říkaj „nejlepší léta“ - stará Vomáčková klid asi deset vteřin. Buch, buch, buch.
„Slávku, nechceš to stáhnout?“
„Cože, paní Vomáčková, neslyším vás, hraje mi to (poslouchaje novýho Vintersorga) příliš hlasitě,“ huláká (gestikuluje směrem do pokoje) za ní nahoru věčně mladý (27 let) věčný student matfyzu Sláva Dohorský. Jen mávla rukou, přibouchla balkón a zpátky ke kafču. V hlavě Ulma, Urbánkovou a ano (!) ach - Vaška - toho s lééékořicí.
A Slávek maže o sto šest sóla na neviditelné kytaře, kterou škrtí v rukách. Občas to trošku přetáhne (chápejme ho, slyší to poprvé) a levá ruka mu po neviditelném pražci lítá nějakou tu vteřinu navíc, ale co, na zvuku se to neprojeví. Rozplývá se radostí, na Focusing Blur se klepal jak rozmazlený gaučový ratlík na kus žvance. Už to nevydrží, bafne svou starou omlácenou finskou telefonní mašinku a datlí.
Telefonní seznam - > Tonda - > Vytáčím…
„No? Co chceš?“
„Ty vole, ten novej Vintersorg je mazec“
„No víš, však jsem ti to už řikal, já na ten blekmetl moc nejsem.“
„Co blázníš? Jakej blek, to si zas něco čet’ na Metalopoli ne?“
„No.“
„Hele, ser na to, co tam ten ježíšek píše. To moc s blekem už společnýho nemá. Teda takle, von to nebyl blek nikdy, ale ty nejstarší alba tam z něj měly spoustu. Tohle nový je ale už koneckonců taky někde jinde. Za celý album je asi pět šest sypacích pasáží a občas do toho zpěvák trochu štěkne, ale tim je s blekem šlus. Převážnou většinu času zpívá čistym hlasem, kterej je ještě ke všemu na metalový scéně dost výjimečnej. Zajímavější mi přijde snad jen Vortex, kterej se ale teď trapně zakopává u těch strašáků Dimmu Borgir. Já vim, že tě přesvědčuju už dlouho, ale tohle nový album si musíš poslechnout. Vyser už se na ty tvý frídomkoly a stratovárijuse a pohni se trochu z místa. Čéče, todle má fakt šťávu. Pouštim si to už snad podesátý za sebou a furt se nemůžu uklidnit.“
„Freedom Call jsou dobrý.“
„No jasně a Manowar jsou drsný, já vim, to je jedno, prostě si to poslechni. Určitě se ti to bude líbit. Vždyť já dřív taky poslouchal to co ty, tak ti rozumim, ne?
„Tak jo, večer se pro to stavim.“
Po celý týden Tonda poslouchal a poslouchal. V posteli, v tramvaji, ve škole. Za chůze, při jídle, před spaním. Rval si to do hlavy horem dolem. Nelíbilo se mu bejt považovanej za kožeňáka, kterej zastydl v osmdesátejch létech, tak se svého úkolu ujal s důkladnou pečlivostí. Po tejdnu volá:
„Čau, tak jsem toho tvýho Vintrsorga celej tejden poslouchal.“
„No … a …?“
„No, je to zajímavý, ale moc uřvaný a takový … divný.“
„Ty vole, seš máslo, a co novej Halford, ten se ti určitě líbí, co?“
„Jasně, ale to sem netahej. Jsem myslel, že když vo tom tak básníš, že to bude aspoň trochu srozumitelný, ale todle je moc takový zbytečně složitý, zašmodrchaný.“
„Seš blázen, vždyť to právě není pravda. Teda jednoduchý to není, třeba ty bicí jsou fakt komplikovaný, ale celkovej dojem mám takovej, že to má výrazný melodie a nezlob se na mě, ale některý písničky - třeba ta sedmička (Microscopical Macrocosm - pozn. Ellnath) - to by mohli klidně pouštět v rádiu.“
„To teda nevim v jakym… No nic, dík za pučení, já ti to zejtra hodim do školy. Měj se.“

Chudák Slávek nechápavě kroutí hlavou, a aby přišel na nové myšlenky, vosolí věž, až zas Vomáčková tluče koštětem do stropu.
A co si myslí ten třetí, tedy fiktivní vypravěč předchozího minipříběhu? Že se Vintersorg sune tím směrem, který očekával a který je mu dost sympatisch. Po blackem zavánějících folk-metalových prvních dvou albech (Till Fjälls, Ödemarkens Son), přes mystikou načichlým techničtějším Cosmic Genesis směřuje posledními dvěma kusy (Visions of the Spiral Generator a TFB) více k techničtějšímu a nemlaťtemězatoprofláklýslovojáhonevymyslel progresivnímu pojetí metalu.
The Focusing Blur považuju za ne-jen-metalový crossover, bohatý na zajímavé melodie, rytmické zvraty a překvapivé aranže. Všechny nástroje jsou obsluhovány jedněmi z nejlepších, kterými metalová scéna disponuje a dostávají také zaplaťpánbůh dostatek prostoru. Proto nelze (kromě obou kytar Matthiase a Mr.V) opomenout parádní DiGiorgiovu basu nebo Mickelsonovy bicí, stejně jako bohaté klávesové party. Kdybych snad měl pro malé přiblížení změn od předcházejícího počinu uvést nějaké přirovnání, zmínil bych jistou drobnou podobnost se Solefald z období kdesi na pomezí Neonism a Pills Against Ageless Ills. (Stejně ale myslím, že se mnou většina z vás souhlasit nebude.) Trošku ustupuje „chytlavá“ melodika (chce to tedy prý více poslechů, ale stojí to za to; neplatí to ovšem o všech skladbách) a na její úkor zase přidání rytmických a aranžérských kudrlinek. Na objemu a pestrosti nabyl i zvuk kláves a i zpěv má stále větší výrazový a výškový rozsah. Celkem vzato ale mezi posledními dvěma alby nějaký výrazný posun nevidím ani neslyším. Neobávám se, že by snad od Vintersorga vyšlo něco špatného, ale tak trochu předpokládám delší časový odstup mezi touto a následující deskou, ale kdo ví, je-li toho v poslední době tak hyperaktivní všeuměl ze Skelefteå schopen. Dík za pozornost.

12 / 53:56