Jak už jsem psal v tiskovce k nadcházejícímu koncertu (pátek 15.3.), Virvum jsou tech/prog deathová partička, která se dost cílevědomě dere na vrchol současného dění tech/prog death metalu, což potvrzují třeba nadcházejícím tour s Archspire a Inferi po Americe v květnu. Virvum jsou z Curychu a nejsou žádná moderní honibrčácká rychlokvaška. Hrají již od r. 2007 a teprve až 2013 a 2015 vydali první singly, rok na to pak předvoj svého debutu formou 3-skladbového EP. Debut vyšel stejného roku ještě vlastním nákladem, ale snah a výsledků kapely si poměrně brzy všimli hledači talentů ze Season of Mist, kteří jim v listopadu 2017 jejich převelmi oceňovaný debut Illuminance vydali ještě jednou „oficiálně“ (a včetně vinylu) a zařadili jej do celosvětové distribuce.

Virvum jsou na stále se rozrůstajícím poli prog/tech deathů docela unikát a znějí poměrně dost svojsky, ačkoli - stejně jako v případě nedávné recenze běloruských Irreversible Mechanism - i u jejich hudby nejednou bývá skloňováno jméno Američanů Fallujah (třeba Ad Rigorem). I jako oni Virvum do svých skladeb zapojují výrazné, do výšek tažené emotivní kytarové nápěvy a je jim blízká atmosféra plynoucí postavená primárně na zvuku kytar. Švýcaři jsou ale docela melodičtí (hodně mi v této poloze připomínají Decrepit Birth) a hlavně, jejich skladby znějí tak trochu „filmově“. Jednak nemají vždy typickou strukturu (titulní devítiminutová Illuminance) a často u jejich poslechu nabývám pocitu zhudebnění kratších příběhů s neočekávaným vývojem. A pak tu výrazně promlouvá post-rock (či shoegaze, chcete-li). Nejen osobitými a někdy složitěji vystavenými melodiemi, ale především těmito dvěma aspekty se Virvum dost citelně vyčleňují z celého pelotonu klasických tech death „onanistů“. Jenže jejich muzika o onanii (honění not) není, je to taková kontrolovaná exprese.

S Fallujah je tu však ještě jedna provázanost. Nic Gruhn, jakožto leader bandu a hlavní skladatel, s nimi r. 2013 narychlo zaskočil na jejich evropském tour, když jim chyběl kytarista. I to by mělo stačit jako argument o - minimálně instrumentálních - kvalitách kytaristů. A věřte, že z hlediska strunných nástrojů je zde opravdu o co stát.

Na kytarách, a to do detailu promyšlených (v aranžích je vskutku stále co poslouchat), celá tvorba kapely stojí, nedá se samozřejmě v ranku tech deathu ale jakkoli tvrdit, že zbytek kapely by hrál jen druhé housle, i když ani jeden ze zbývajících instrumentů se před kytary nedere a hraje především pro funkčnost celku (platí to primárně pro bicí). A aby taky ne. Když se člověk do Illuminance zaposlouchá, poměrně záhy pochopí, kolik času musel autor (kytarista) nad takhle aranžérsky propracovanou hudbou strávit času.

Však zkuste pro seznámení třeba hned úvodní věc The Cypher Supreme. De facto se nejedná o regulérní skladbu, spíš jde o jakési hrané intro či preludium, které vás do následujících minut zasvětí. Cypher desku otevře, řekněme, typicky tech deathovým riffem, nadvládu přebírá čarovná melodie, která zářně ukazuje ekvilibristickou zručnost kytaristů, dějství se bryskně stáčí do post-rockového kvílení, slovo si bere i basa, zopakuje se úvodní motiv, který během alba v několika obměnách zazní vícekrát (koncept!) a skladbu ukončují deathmetalové stěny. To abyste rovněž pochopili, že Virvum jsou sice „umělečtí“, ale nebojí se do toho i opřít a vědí, proč mají v přízvisku smrtící kov a že to není vztaženo jen pro zpěv. Následující Earthwork má úvod ne nepodobný Ne Obliviscaris (mimochodem Dan Presland s nimi na záskok odbouchal loňské tour), ale i když se Virvum ještě drží a jde veskrze o jemnější (ne tak tvrdou) žánrovou věc, krom zajímavé struktury skladby se zde už projevuje, jak Virvum pracují s harmoniemi a souzvuky strunných nástrojů (Decrepit!), nicméně ve třetí Illuminance jsou už Curyští jak… utržení z řetězu… a drog. Tady fantazie neberou konce a ta filmovost tu vylézá nejvíc. Rychlé tempo, shoegazování, skladba „rozbitá“ několika (i dramatickými) přechody, akustická mezihra, tapping, atmosféra, nápěvy kytar… zní to, jako by byl Nic studovaný muzikant (vliv klasické hudby?) a opravdu zde tvořil netradiční, místy řádně zběsilou kompozici, kterou zakončuje riff jak z pera jednoho tureckého Němce, který asi už tu třetí desku nikdy nevydá.

A tímto se po Fallujah a Decrepit Birth dostávám asi ke třetímu nejcitelnějšímu vlivu v hudbě Virvum. Necrophagist mi pár partů na Illuminance připomene, ale nelze hovořit o jakémkoli epigonování. Feeling, stavba a vedení riffu je sice podobné, ale cílení Virvum je jiné. A především zabarvené atmosférizováním. A když už jsem u vlivů, možno je na Illuminance vycítit i The Faceless (Planery Duality éra), nebo Spawn of Possession.

Čtvrtá Ad Rigorem díky prostřední pasáži asi nejvíc přináší podobnost s Fallujah, Tentacles of the Sun je nejdřív zběsilá (i tak končí) a zazní v ní famózní basové sólo; basa na desce vlastně linky kytar často pěkně rozšiřuje a rozvíjí. Elemental Shift je krátká věc, přesto kytarově bohatá (zas ti Decrepit), I: A New Journey Awaits je shoegazové kataklysma a II: A Final Warming Shine: Ascension and Trespassing je o minutu a půl ještě delší než titulní píseň. Opět „filmová“. Všechny skladby do jedné ale mají jedno společné. Hodně se v nich skladatelsky přemýšlí a nedrží jakýchkoli šablon. Sice kytary v sólování a vyhrávkách znějí až virtuózně, Virvum ale nepřehrávají a vše se tu podřizuje hudbě. Technický přednes tedy není prvoplánový, slouží jako prostředek k vyprávění až epicky znějících skladeb, v nichž nechybí procítěnost, emotivnost a nekřečovitá vyrovnanost.

Virvum se tak dají doporučit nejen posluchačům tech deathu, ale uspokojí lačnící i po něčem neoposlouchaném, ačkoli nechci tvrdit, že by Virvum vytvořili nový žánr. Prostě za zapojení instrumentální zdatnosti propojili (zfúzovali?) vlastním pohledem vícero žánrů a výsledek je dost osobitý. Užijete si plno harmonií, rozběhaných riffů, pompézních kytarových nápěvů a atmosféry v neobvyklých formách. Zkrátka a jednoduše, kvintet z Curychu nahrál jeden z nejzajímavějších debutů posledních let. A jejich živé koncerty? MASAKR! Přijďte v pátek 15.3. do Vopice!