Švýcarská sludgeová scéna si evidentně žije vcelku rušným životem. Takový Michaël Schindl by nám kupříkladu mohl vyprávět o účinkování v nějakých těch Vancouver, případně o své současné kapele Impure Wilhelmina (mimo několika drobáků má Vilhelmína na kontě už čtyři desky). Typický Švýcar (alespoň dle jména) Diogo Almeida by zase mohl prohodit pár slov na téma Rorcal (tři elpéčka a kopa prcků). Roderic Mounir by mohl přidat k lepšímu, kterak se bubnuje u etablovaných Knut (ti od roku '94 stihli fošen šest). Jediný Julien Diels by je nejspíš jen poslouchal. Neboť nehraje v žádné místní sludgové kapele. Nebo to alespoň zdařile tají. Možná právě on dal podnět k tomu, jaký amok popadl zbytek této společnosti. A proč tu tedy plácám o nějaké sludgeové scéně ve Švýcarsku, když je v žánru téhle recenze uveden black metal?

Ono se totiž stane, že na zemi jednou za čas zatuhne mráz, nebe se zatáhne (popřípadě se setmí – to většinou i víc než jednou za čas), měsíc září silněji než jindy a potom… Potom se může přihodit, že se z Michaela stane MS a začne řvát jako vlkodlak potrefený stříbrnou kulkou (bez dvojsmyslů), Diogo obroste chlupem (nemá nic společného s kulkama) a je z něj DA, Roderic nadále buší do bicích, jen náhle jako RM a i z relativně nezkušeného Juliena (nemá nic společného ani s dvojsmyslem, ani s kulkama, ani s chlupama) je náhle JD. A vybodnou se na nějaké sludgeování a začnou hrát black metal. A tím se vše vysvětluje!

Zřejmě potřeba vyb(l)ít ze sebe negativní emoce spojila tenhle ženevský „emo all star team“ v jednu vlkodlačí armádu, která během jednoho jediného temného dne (či klasické noci) narubala do drážek debutní album Eiskalt, jež je, jak název napovídá, studené jako led.

Hoch je jako start celé desky značně nesmlouvavým úderem. Náklep bez melodie (který si kdysi dávno tak rádi užívali Impaled Nazarene) je hyperagresivní a splňuje veškerá stylová kritéria. Ale když to všechno chvíli zpomalí, lze v melodických vrstvách dost snadno vystopovat onen nervní sludge-původ muzikantů. Je znát rozdíl, když zahrají pomalou melodickou pasáž kované metly nebo tihle „emaři“. I následné kusy fičí slušnou rychlostí, jsou však už přeci jen podstatně členitější. Zvuk je tvrdý jako zmrzlá zem, klepačky klepou a melodie se vrství. Řev MS je agresivní a nenávistný. A dává do toho všechno. Vrcholem jejich snažení je pro mne hitová Disfigured by Hatred, která hudebně vystihla svůj název na maximum. Ohledně toho melodizování je však nutno podotknout, že se děje ve značně omezeném množství a poněkud ortodoxněji (černěji) zaměřený jedinec se nemusí obávat újmy. Zla a rychlosti je tu nacpáno měrou vrchovatou. Výjimkou budiž bezmála devítiminutová tečka The Wyvern. Ta je celá pomalá a náladotvorná. Dává si však pozor, aby nenarušila metalovou soudržnost celé nahrávky. Takže i tak zdařile mrazí a zařezává se do mozku.

Kluci si nevypomáhají klávesem, ani ničím podobným. Je to poměrně poctivá řezničina se slušným zvukem. Spíš takový řemeslnický black metal. Co postrádá na nějakém tom tajemném a nečistém podmazu, to získává nadhledem a svou promyšlenou destruktivní silou. Pokud tedy někomu nevadí, že VUYVR nepoužívají warpaint, ani jiný paint a na blackovém koncertě by vypadali poněkud nepatřičně, může se do jejich zlopokusu směle zakousnout. K mání je tu jak spousta přísných mrazopalů, tak dostatek jímavých partů při zvolnění. Na nový kult ze Švýcar to zatím není, ale příjemné překvapení rozhodně ano.