Voyeur má podobný zvuk jako MMX, ale nemusíte ho točit ani moc dlouho, abyste zjistili, že hudebně se od něj (i ostatních alb Harlotů) celkem liší. WAR FROM A HARLOTS MOUTH na své novince jedou překvapivě převážně v pomalém, valivém tempu a zdaleka nejsou tak divocí a šokující, jak jsme byli zvyklí z minulosti. Přesto však předkládají skladby, které jsou po hudební stránce mnohem zajímavější.

Některé kusy (Krycek, Temple) jsou téměř downtempo a obsahují momenty, které jsou na Harloty dost melodické, což samozřejmě může znamenat pro fanoušky starší tvorby zklamání. Dle mého však skutečnost, že album není tolik prvoplánově zběsilé a je o chlup více přístupné, znamená plus. Možná ubylo grindcore pasáží a mathcore zvratů, ale kapela na své experimentální tendence rozhodně nerezignovala. Naopak, novinka je stále extrémní až běda, jen je však třeba pro její správné pochopení jít více do hloubky a sledovat detaily.

Doporučuji se soustředit hlavně na bicí. Paul je totiž nejen jako vždy prvotřídní a technicky precizní, ale svůj styl opět zajímavým způsobem inovoval. Všimněte si třeba, jak dává (tak trochu ve stylu Ulcerate) blast beaty do pomalých riffů, jak používá dvojšlapku nebo kolik zahraje během každé skladby různých atypických přechodů a motivů. Takto prostě žádný jiný bubeník nehraje a dovoluji si tvrdit, že celá Harlotí osobitost je z valné části jeho zásluha.

Stejně tak je ale patrná i změna ve hře kytaristů. Na novince totiž velmi často krom klasického podladěného mathmetalového riffování používají nekonkrétní, disonanční rozložené akordy (pro změnu zase tak trochu ve stylu Vildhjarta), což dělá album ve finále ještě temnější a zlověstnější. A konečně i samotný frontman Nico trochu změnil barvu zpěvu, není tolik naštvaný jako dřív a z jeho hlasu jsou spíše cítit frustrace a bezvýchodnost. Ovšem frázování, které mu sedí na milimetr přesně do mimorytmických úderů, má jako vždy famózní.

Novinkou jsou taktéž decentní smyčcové introdukce, které kapela vyměnila za dřívější jazzové vsuvky. K té aktuální pomalé a vleklé schíze však sednou dokonale. Na albu jsou ale i další, z kontextu tvorby WFAHM vyčnívající momenty, jako třeba melodické sólo v The Black Lodge nebo čistý vokál, který se na malý okamžik objeví ve skladbě Scopophobia. Ovšem i tyto „anomálie“ skvěle zapadají do konceptu a je na nich vtipné zejména to, že kapela, když chce svého fanouška překvapit, zařadí motiv, který je vlastně pro zbytek světa „normální“.

Němci se dle mého na Voyeur pokusili o něco složitějšího, koncepčnějšího, introvertnějšího a vyšlo jim to výborně. Konkrétně třeba kusy Temple, Krycek, The Black Lodge nebo Scopophobia mají nejen zvláštní „klaustrofobní“ atmosféru, ale i nápady a drive. Výsledný dojem sice není to z minulosti známé, zlé a hyperaktivní mathcore, ale spíše zvláštní forma zhudebněné beznaděje, ovšem kupříkladu mně se se svým novým přístupem Němci vyloženě trefili přesně do noty. Slídič je totiž konečně album od WAR FROM A HARLOTS MOUTH, o kterém mohu říct, že je prostě a jednoduše super.